Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Drepturile Omului Rozsudek din 20 decembrie 2022 în cauza nr. 63539/19 Zemmour împotriva Senatului Franței Secțiunea a cincea Curtea a decis în unanimitate că nu a existat încălcare a dreptului la libertatea de exprimare în temeiul articolului 10 din Convenție pentru reclamantul care a fost condamnat pentru incitare la discriminare și ură religioasă împotriva comunității musulmane franceze din cauza declarațiilor făcute într-un program de televiziune. I. Circumstanțele de fapt Reclamantul este un jurnalist și publicist politic cunoscut. Înainte de a intra în 2021 pe o cale politică, a publicat o serie de analize politice. În septembrie 2016, cercetătorii au considerat că nu a existat încălcarea dreptului la libertatea de exprimare în timpul serii, după ce au publicat pe canalul francez France TV 5 sau 5 cărți noi despre incitare la discriminare și ură religioasă împotriva comunității musulmane franceze, care conțineau trei capitole ale ultimelor trei, care au fost publicate în cele mai recente capitole ale cărții lor.
Curtea de Apel a respins hotărârea Curții A. K. privind încălcarea articolului 10 din Convenție a) privind acceptabilitatea hotărârii, dar a confirmat că reclamanții nu au primit nicio explicație controversată în temeiul articolului 17 din Convenție; potrivit Curții, o astfel de interpretare nu permite să se decidă dacă reclamantul a avut drept de a exercita libertatea de exprimare în temeiul articolului 10 din Convenție, sau dacă a fost supusă unei discriminări în temeiul articolului 10 din Convenție (art. 8 din Convenție), precum și în cazul în care nu a fost găsită nicio altă explicație controversată în temeiul articolului 10 din Convenție (art. 77 din Convenție), în mod contrar articolului 10 din Convenție.
Conform Curții, dispozițiile legii competente au fost suficient de accesibile și previzibile (Bonnet împotriva Franței, nr. 35364/19, hotărârea din 25 ianuarie 2022, § 32).Circumstanțele cazului și judecătorii precedenți nu au prevăzut în mod rezonabil că declarațiile sale ar putea să dea naștere la o răspundere penală.Cererile de gestionare a proiectelor de discriminare a grupurilor de proiecte au în același timp precizat că acestea au ca scop protejarea violenței sau a altor drepturi specifice, de obicei împotriva persoanelor musulmane (Hotărârea din 15 ianuarie 2015, nr. 35364/19, hotărârea din 28 decembrie 2017, nr. 454), în timp ce judecătorii nu au prevăzut în mod rezonabil că declarațiile sale pot să dea naștere la o răspundere penală.
În a lua în considerare necesitatea intervenției judecătorului, acesta ia în considerare o serie de elemente (Perin v. Suedia, cit. mai sus, §208 și cit. mai sus). În plus față de natura actelor, acesta ia în considerare contextul în care au fost formulate, inclusiv măsurile penale, pentru a răspunde în mod adecvat (dar nu în mod excesiv) la astfel de declarații (Tagiyev și Huseynov împotriva Azerbaidjanului, cit. 13274/08, hotărârea din 5 decembrie 2019, § 38). În a evalua necesitatea intervenției judecătorului, acesta ia în considerare o serie de elemente (Perin v. Suedia, cit. mai sus, §208 și cit.). În plus, natura actelor trebuie să țină seama de contextul în care au fost formulate, inclusiv de următoarele factori: (i) dacă proiectele de declarații au provocat violență politică sau de violență împotriva unui anumit grup sau societate sau a unei categorii de persoane sau a unei categorii de persoane sau a unei societăți; (ii) dacă proiectele de declarații au provocat violență sau violență împotriva unui anumit grup sau societății sau a unei categorii de persoane sau a unei societăți; (iii) dacă au fost formulate în mod previzibil sau nu, în mod implicit, în cazul unor declarații sau a unor acte de violență împotriva unor persoane sau a unor categorii de persoane sau a unei societăți; (iii) dacă au fost formulate în mod implicit sau nu, în mod implicit, în mod implicit, în cazul unei anumite, în cazul unei anumite categorii de persoane sau în care nu sunt considerate persoane sau în situații de violență; (iii) dacă nu sunt considerate drept persoane sau în mod specific, în cazul unei categorii de grupuri de persoane sau în care nu sunt considerate persoane sau în mod specific, sau în mod special în cazul unei categorii de persoane sau în care nu sunt considerate persoane sau în mod specific, sau în mod specific, nu sunt considerate drept persoane sau în mod specific, în mod specific, în cazul în cazul în cazul unei persoane sau în care nu este în mod specific, în mod specific, în cazul unei persoane sau în cazul în
În primul rând, Curtea a arătat că natura și gravitatea sancțiunilor impuse sunt elemente care trebuie luate în considerare în evaluarea caracterului adecvat al intervenției [Sürek v Turcia (nr. 1), nr. 26682/95, hotărârea Marii Camere din 8 iulie 1999, § 64]. (2) Aplicarea acestor principii la circumstanțele de fapt ale cauzei Soud a arătat în primul rând că reclamantul și-a pronunțat declarațiile în timpul principalului program ca fiind cunoscut ca jurnalist. (2) Conform Curții, a fost evident, în contextul atentatelor din noiembrie 2015 și în contextul atacului din iulie 2016, că reclamantul nu a putut să considere, de asemenea, că declarațiile sale au fost considerate ca fiind parte a unei discuții negative împotriva statului francez (a se vedea art. 58 din Convenția Națională a Franței, din 10 iulie 2008, Soud Soud, Hotărârea din 22 octombrie 2008, § 104, § 148, de la Hotărârea din 22 octombrie 2008, Soud Soud Almoudi, din 22 octombrie 2008, § 148, de la Hotărârea din 22 octombrie 2008, de la Hotărârea din Nice, care a respins alte acuzații discriminatorii împotriva statului francez, precum și dacă declarațiile sale nu au fost considerate drept o restricție a discriminării în temeiul Convenției naționale a statului francez (a se aflăuzează art. 58 din Hotărârea din 10 iulie 2008, § 109/10), respectiv, de la Hotărârea din 22 octombrie, nr.
În aceste circumstanțe, și în lumina articolului 17 din Convenție, declarațiile reclamantului beneficiau de protecția sporită a articolului 10 și autoritățile naționale aveau, de asemenea, un spațiu larg de apreciere în limitarea unor astfel de declarații. Soud a amintit că stereotipurile negative față de grupurile de identitate au afectat societatea, deoarece grupurile de identitate au fost discriminate în privința identității lor, fără a afecta identitatea membrilor lor (Aksu v Turcia, nr. 4149/04 și 41029/04, hotărârea Tribunalului Vâlcea din data de 15 februarie 2006); iar aceste declarații au fost criticate de către justiția națională, care a declarat că au fost folosite în mod negativ de către autoritățile naționale, în special în cazul în care au fost publicate în data de 22 februarie 2012, în cauza Soud Soudy, care a fost învinsă în mod critic de către Curtea Internațională de Justiție, dar a declarat că aceste declarații nu au fost folosite în scopul de a provoca o discriminare în mod efectiv în rândul publicului (Hotărârea din data de 22 februarie 2012, nr. 1198/08, nu au fost publicate în mod public, dar au fost publicate în mod public, în condițiile în care au fost prezentate).
Curtea a luat în considerare natura și gravitatea sancțiunilor impuse. Se remarcă că pentru infracțiunea respectivă era posibilă impunerea unui an de închisoare și a unei amenzi de până la 45 000 de euro. Amenda de 3 000 de euro nu a fost considerată a fi disproporționată pentru obiectivul legitim urmărit.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 20. prosince 2022 ve věci č.
63539/19 –
Zemmour proti Francii
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nedošlo k porušení práva na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy stěžovatele, který byl odsouzen za trestný čin podněcování k diskriminaci a náboženské nenávisti vůči francouzské muslimské komunitě kvůli výrokům proneseným v televizním pořadu.
I.
Skutkové okolnosti
Stěžovatel je známý novinář a politický publicista. Než se v roce 2021 vydal na politickou dráhu, publikoval řadu politických analýz. V září 2016 byl hostem živě vysílaného večerního pořadu na televizním kanálu France 5 s propagací své nové knihy, která obsahovala i přibližně čtyřicetistránkovou kapitolu „Francie čelící islámu“.
Prvoinstanční trestní soud odsoudil stěžovatele za pět výroků na základě trestného činu podněcování k diskriminaci, nenávisti či násilí vůči skupině osob z důvodu jejich původu nebo příslušnosti k náboženství. První výrok se týkal odpovědi na otázku, zda jsou ve Francii muslimové, kteří žijí mírumilovně, nevykládají znění Koránu doslovně a jsou zcela integrováni, na niž stěžoval odpověděl „ne“. Ve druhém výroku stěžovatel prohlásil, že „vojáky džihádu považují všichni muslimové, ať už to říkají, nebo ne, za dobré muslimy; jsou to bojovníci, jsou to vojáci islámu.“ Ve třetím výroku dal stěžovatel rovnítko mezi džihádismus a islám. Obdobně se vyjádřil také ve čtvrtém výroku, kde dále islám spojil s násilnou invazí a
kolonizací Francie. V posledním výroku uvedl, že by si muslimové měli vybrat mezi islámem a
Francií, a
pokud jsou Francouzi, měli by se odpoutat od svého náboženství.
Odvolací soud rozsudek částečně zrušil (vůči prvnímu až třetímu výroku), ale potvrdil vůči čtvrtému
a
pátému výroku, které byly podle soudu zaměřeny na muslimy jako celek a obsahovaly implicitní výzvu k jejich odmítnutí a vyloučení. Původně uložený finanční trest snížil odvolací soud z
5 000 na 3
000 eur. Dovolací soud stěžovatelovu stížnost zamítnul.
II.
Odůvodnění rozhodnutí Soudu
tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
a) K přijatelnosti
Vláda namítala, že stížnost je nepřijatelná
ratione materiae
dle článku 17 Úmluvy. Podle Soudu je pro takové posouzení rozhodující, zda stěžovatelovy výroky měly za cíl vyvolat nenávist nebo násilí, a zároveň, zda se dovolával Úmluvy takovým způsobem, aby svým jednáním přispěl ke zničení práv a svobod v ní zakotvených. Takové výroky pod ochranu článku 10 Úmluvy nespadají.
V daném případě však Soud uzavřel, že jakkoliv byly stěžovatelovy výroky kontroverzní a šokující, s
cílem vyvolat diskriminaci a náboženskou nenávist, nebylo možné zjistit, že by směřovaly ke zničení práv a svobod zakotvených v Úmluvě. Soud proto námitku vlády odmítnul, aniž by mu to však bránilo se o
článek 17 Úmluvy výkladově opřít při následném posuzování nezbytnosti zásahu dle čl. 10 odst. 2 Úmluvy (
Ayoub a ostatní proti Francii
, č. 77400/14 a další, rozsudek ze dne 8. října 2020, § 101).
b) K odůvodněnosti
Soud shledal, že odsouzení stěžovatele za trestný čin představovalo zásah do výkonu jeho práva na svobodu projevu zaručeného čl. 10 odst. 1 Úmluvy. Takový zásah porušuje článek 10, ledaže je stanoven zákonem, sleduje legitimní cíl dle odstavce 2 a je nezbytný v demokratické společnosti.
Podle Soudu bylo ustanovení příslušného zákona dostatečně přístupné a předvídatelné (
Bonnet proti Francii
, č.
35364/19, rozhodnutí ze dne 25. ledna 2022, § 32). Okolnosti případu i předchozí judikatura umožňovaly stěžovateli rozumně předvídat, že jeho výroky mohou založit trestní odpovědnost. Omezení stěžovatele za jeho provokaci k diskriminaci skupiny osob zároveň sledovalo legitimní cíl ochrany pověsti nebo práv jiných, konkrétně osob muslimského vyznání (
Le Pen proti Francii
, č. 45416/16, rozhodnutí ze dne 28. února 2017, § 29). Zbývá tedy posoudit nezbytnost zásahu.
1.
Shrnutí relevantních zásad vyplývajících z judikatury Soudu
K nezbytnosti Soud uvedl, že soustavně ve své judikatuře zdůrazňuje, že projevy týkající se věcí veřejného zájmu zasluhují silnou ochranu, zatímco projevy ospravedlňující násilí, nenávist, xenofobii či jinou formu nesnášenlivosti obvykle chráněny nejsou (
Perinçek proti Švýcarsku
, č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 197 a tam uvedené odkazy). Výzvy k diskriminaci se přitom rovnají výzvám k nesnášenlivosti, které spolu s výzvami k násilí a nenávisti představují hranici, která při výkonu svobody projevu nesmí být nikdy překročena (
Baldassi a ostatní proti Francii
, č. 15271/16 a další, rozsudek ze dne 11. června 2020, § 64). Je ponecháno na vnitrostátních orgánech, jaká přijmou opatření, včetně trestněprávních, aby přiměřeně (ale nikoliv excesivně) reagovaly na takové výroky (
Tagiyev a Huseynov proti Ázerbájdžánu
, č. 13274/08, rozsudek ze dne 5. prosince 2019, § 38).
Při posuzování nezbytnosti zásahu Soud bere v úvahu řadu prvků (
Perinçek proti Švýcarsku
, cit. výše, §
205–208 a tam uvedené odkazy). Kromě povahy výroků zohledňuje i kontext, v němž byly proneseny, a to zejména následující faktory: (i) zda byly výroky proneseny ve vypjatém politickém či společenském kontextu; (ii) zda bylo možné výroky při jejich správném výkladu a posouzení v bezprostředním či obecnějším kontextu chápat jako přímou nebo nepřímou výzvu k násilí nebo ospravedlnění násilí, nenávisti nebo nesnášenlivosti; Soud je v této souvislosti obzvláště citlivý na kategorické výroky napadající nebo ponižující celé skupiny, ať už etnické, náboženské nebo jiné; (iii) způsob, jakým byly výroky formulovány, a jejich potenciál, přímý nebo nepřímý, napáchat škody. O výsledku konkrétního posouzení přitom rozhoduje spíše kombinace prvků než kterýkoli z
nich zvlášť.
Podněcování k nenávisti dle Soudu nutně nevyžaduje výzvu ke konkrétnímu násilnému činu nebo jinému trestnému činu. Útoky na osoby spáchané urážkou, zesměšňováním nebo hanobením určitých skupin obyvatelstva mohou postačovat k tomu, aby úřady upřednostnily boj proti rasistickému projevu před svobodou projevu vykonávanou nezodpovědným způsobem (
Féret proti Belgii
, č. 15615/07, rozsudek ze dne 16. července 2009, § 73).
Soud také připomněl, že povaha a závažnost uložené sankce jsou prvky, které je třeba vzít v potaz při posuzování přiměřenosti zásahu [
Sürek proti Turecku (č. 1)
, č. 26682/95, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 64].
2.
Použití těchto zásad na skutkové okolnosti projednávané věci
Soud předně poukázal na to, že stěžovatel své výroky pronesl v
hlavním vysílacím čase jakožto známý novinář. Podle Soudu bylo zřejmé, i vzhledem k atentátním útokům v Paříži v lednu a listopadu 2015 a v Nice v červenci 2016, že stěžovatelovy výroky vzbudí pozornost, zároveň ale byly součástí diskuse veřejného zájmu (
mutatis mutandis Erkizia Almandoz proti Španělsku
, č. 5869/17, rozsudek ze dne 22. června 2021, § 43). I tak se však nevymykají omezením podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Soud proto zkoumal, zda vnitrostátní soudy řádně odůvodnily svá rozhodnutí, že výroky lze přirovnat k nenávistným projevům, a zda byla uložená sankce přiměřená kontextu a skutkovým okolnostem (
Perinçek proti Švýcarsku
, cit. výše, §
208).
Zaprvé, Soud výroky stěžovatele obdobně jako vnitrostátní soudy považoval za negativní a diskriminační tvrzení, která mohla vyvolat roztržku mezi francouzskou a muslimskou komunitou (
Soulas a ostatní proti Francii,
č. 15948/03, rozsudek ze dne 10. července 2008, §
40). Tyto výroky byly formulovány obecně, bez rozlišení, mluvily o "kolonizaci" Francie "muslimy", a nejednalo se tedy pouze o sdílení postoje k nárůstu náboženského fundamentalismu na francouzských předměstích. Za těchto okolností, a ve světle článku 17 Úmluvy, stěžovatelovy výroky nepožívaly zvýšené ochrany článku 10 a vnitrostátní orgány naopak měly široký prostor pro uvážení při omezení takových projevů. Soud připomněl, že negativní stereotypy vůči sociální skupině působí na identitu skupiny i na pocity sebeúcty a sebevědomí jejích členů (
Aksu proti Turecku
, č. 4149/04 a 41029/04, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2012, § 200).
Zadruhé, výroky zazněly živě v hlavním sledovacím čase, kdy mohly oslovit široké publikum. Soud proto připomněl bezprostřednost a moc vysílání, jehož dopad je posílen skutečností, že zůstává známým zdrojem zábavy ukotveným v srdci soukromí domova (
Animal Defenders International proti Spojenému království
, č. 48876/08, rozsudek velkého senátu ze dne 22. dubna 2013, § 119). Stěžovatel byl přitom v dané době sám novinářem, který tyto důsledky znal a uměl dohlédnout.
A zatřetí, vnitrostátní soudy odkázaly na okolnosti, které objasnily smysl a účel výroků stěžovatele. Soud s nimi souhlasil, že výroky tyto se neomezily na kritiku islámu, ale vzhledem ke kontextu a způsobu šíření v sobě nesly diskriminační záměr vyzvat posluchače k odmítnutí a vyloučení muslimské komunity jako celku, a tím narušit soudržnost společnosti.
Podle Soudu výše uvedené důvody pro odsouzení stěžovatele, předložené vnitrostátními soudy, byly dostatečné a
relevantní pro ospravedlnění zásahu. Soud zvážil i povahu a závažnost uložených sankcí. Poznamenal, že za daný trestný čin bylo možné uložit jeden rok odnětí svobody a pokutu ve výši až 45 000 eur. Trestní pokutu 3 000 eur tak nepovažoval za nepřiměřenou sledovanému legitimnímu cíli. K porušení článku 10 Úmluvy proto nedošlo.