Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 14 septembrie 2023 în cauza nr. 2264/12 Ainis și alții împotriva Italiei Senat prima secțiune Tribunalul a decis șase voturi pentru o încălcare pozitivă a obligației statului de a proteja viața, care rezultă din art. 2 din Convenție, în cazul unei persoane care a murit la secția de poliție ca urmare a unei supradozajuri de cocaină. În timpul arestării, C. C. a fost sub influența drogurilor, a avut atacuri de panică și schimbări brusce de comportament, a arătat un comportament auto-distrugător, nu a fost eficient în a se comporta cu un pat pe podea, a alergat la poliție, a avertizat că nu se simte bine, că se învârte, că se învârte în gură și că a fost închis cu o apă transparentă.
După aceea, C. C. a petrecut câteva ore în celula de la secția de poliție și, în jurul orei șase, a fugit în autocarul de la toaletă, unde a început să se învârte. În 2003, reclamanții au intentat o acțiune în despăgubiri împotriva Ministerului de Interne. Deși instanța de prim grad a fost de acord, Curtea de Apel a ajuns în 2008 la concluzia că cauza morții a fost consumul unei cantități mari de cocaină cu puțin timp înainte de moarte, care, în plus, a reacționat rapid la doza de cocaină precedentă. Prima teză a articolului 2 din Convenție obligă statele nu numai să se abțină de la luarea intenționată a vieții sau de la "folosirea forței" disproporționată față de obiectivele legitime menționate la dispozițiile alineatelor (a) - (c) din al doilea paragraf, dar și să ia măsuri adecvate pentru protecția vieții persoanelor care intră sub jurisdicția lor (L.C.B.
împotriva Regatului Unit, nr. 23413/94, hotărârea din 9 iunie 1998, § 36). O obligație pozitivă a statului apare atunci când se dovedește că autoritățile au știut sau ar fi trebuit să știe despre existența unui risc real și imediat de a pune în pericol viața unei persoane fizice de către o terță persoană sau de către această persoană fizică, și nu au luat măsuri în cadrul competențelor lor care să poată fi așteptate în mod rezonabil ca acest risc să fie prevenit (Keenan împotriva Regatului Unit, nr. 27229/95, hotărârea din 3 aprilie 2001, § 90). În cazul în care evenimentele în litigiu au avut loc în exclusivitatea autorităților de stat, cum este cazul persoanelor aflate sub controlul și custodia acestora, sarcina probatorie revine acestor autorități.
Acestea trebuie să ofere o explicație satisfăcătoare și convingătoare a evenimentelor, cum ar fi rănirea sau moartea (Anguelova împotriva Bulharsku , nr. 38361/97, hotărârea din 13 ianuarie 2002, § 10911).În același timp, Soud a amintit că plângerile privind încălcarea dreptului la viață se referă la o analiză detaliată a dreptului la viață, în care trebuie luate în considerare toate circumstanțele (în cazul Curții și al altor instanțe împotriva Finlandei , 624/12, 639/12, Hotărârea Curții din 17 ianuarie 2020, § 8b). S-a recomandat că, în ciuda dovezilor insuficiente care demonstrează că autoritățile competente au știut sau ar fi trebuit să știe despre riscul real și imediat de a consuma o doză letală de cocaină de către C. C., au avut totuși obligația de a lua măsuri de bază pentru a minimiza acest risc potențial.
Potrivit instanțelor italiene, polițiștii știau că C.C. era dependent de droguri. Soudul a decis că aceste informații ar trebui să fie suficiente pentru a-i ajuta pe polițiști să evalueze că, în momentul arestării, el este o persoană mai vulnerabilă decât cetățeanul mediu și, prin urmare, necesită îngrijiri sporite. În aceste circumstanțe, se putea aștepta în mod rezonabil ca polițiștii să ia măsuri preventive suplimentare pentru a-i proteja sănătatea. Nic nu demonstrează însă că, în perioada dintre arestarea și moartea sa, i s-a oferit orice formă de îngrijire medicală. În lumina celor de mai sus, Curtea nu a fost convinsă că polițiștii fără pregătire medicală au ajuns la concluzia concludentă că C.C.
nu are nevoie de îngrijiri medicale.Curtea a mai afirmat că, pentru a preveni astfel de evenimente tragice, a fost exagerat să se ceară ca toți arestații să fie supuși preventiv unor inspecții personale amănunțite; o astfel de abordare ar putea să se refere la alte dispoziții ale Convenției (a se vedea, de exemplu, Van der Ven v. Nizozemsku, nr. 50901/99, hotărârea din 4 februarie 2003, § 6162, unde Curtea a încălcat, totuși, art. 3 din Convenție din cauza rutinelor și a prelungirii proceselor de inspecție personală amănunțite fără o justificare suficientă). În lumina informațiilor disponibile, acest caz nu eliberează polițiștii de obligația de a lua, la primirea lui C.C. la secție, cel puțin unele măsuri pentru a verifica dacă nu are în posesie substanțe periculoase sau interzise, inclusiv droguri.
Cu toate acestea, din nicio înregistrare nu reiese clar că astfel de măsuri au fost luate. Soud a subliniat, de asemenea, faptul că C.C. nu a fost supravegheat suficient în timpul șederii sale la secție. Polițiștii responsabili au recunoscut mai târziu că nu i-au acordat atenție continuă. Pe de altă parte, în lumina informațiilor disponibile despre el, precum și faptul că nu a fost supus unei examinări personale și că nu i s-a oferit îngrijire medicală, polițiștii ar fi trebuit să demonstreze o vigilență sporită în timpul supravegherii sale. Pe baza acestora, Soud a concluzionat că guvernul a demonstrat în mod convingător că polițiștii nu au protejat în mod adecvat viața lui C. C. K. prin încălcarea articolului 2 din Convenție.
În primul rând, el ar trebui să verifice dacă autoritățile au avut în circumstanțele date o obligație de a acționa într-un mod concret, dacă au încălcat această obligație și dacă îndeplinirea acestei obligații a împiedicat moartea.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 14. září 2023 ve věci č. 2264/12 – Ainis a ostatní proti Itálii Senát první sekce Soudu shledal šesti hlasy k jednomu porušení pozitivního závazku státu chránit život, plynoucího z článku 2 Úmluvy, v případě osoby, která zemřela na policejní stanici v důsledku předávkování kokainem. I. Skutkové okolnosti Stěžovatelé jsou příbuzní C. C., který zemřel na policejní stanici v Miláně v květnu 2001. Policie ho v časných ranních hodinách zatkla pro podezření z obchodování s drogami. V zadní kapse jeho kalhot nalezli policisté při zatčení mj. látku připomínající kokain. Během zatčení se C. C. jevil být pod vlivem drog, trpěl panickými ataky a náhlými změnami nálady, vykazoval sebepoškozující chování.
Nespolupracoval a při vyvedení z budovy padal na zem. V policejním autě upozorňoval, že se necítí dobře, potil se, dělalo se mu nevolno a z úst mu vytékala průhledná tekutina. Poté C. C. strávil několik hodin v cele na policejní stanici a kolem šesté hodiny ranní se v doprovodu policisty odebral na toaletu, kde začal zvracet a omdlel. Přivolaná zdravotnická záchranná služba odvezla C. C. do nemocnice, kde však po několika minutách zemřel. Jako příčinu smrti stanovili patologové akutní předávkování kokainem. Na základě shromážděných důkazů státní zástupce uzavřel, že nic nenapovídá tomu, že by úmrtí C. C. bylo zapříčiněno třetí stranou, věc proto odložil. V roce 2003 podali stěžovatelé žalobu o náhradu škody proti ministerstvu vnitra.
Ač jim soud prvního stupně vyhověl, odvolací soud dospěl v roce 2008 k závěru, že příčinou smrti bylo požití velkého množství kokainu krátce před smrtí, který navíc rychle reagoval na předchozí vysoké dávky kokainu. Kasační soud rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy Stěžovatelé namítali, že policie nepodnikla přiměřená opatření, aby ochránila život jejich příbuzného.
a) Obecné zásady První věta článku 2 Úmluvy ukládá státům nejen zdržet se „úmyslného“ odnětí života nebo „použití síly“ nepřiměřeného legitimním cílům uvedeným v písmenech a) až c) druhého odstavce ustanovení, ale také přijmout vhodná opatření k ochraně života osob, které spadají do jejich jurisdikce ( L. C. B. proti Spojenému království , č. 23413/94, rozsudek ze dne 9. června 1998, § 36). Osoby ve vazbě jsou ve zranitelném postavení a orgány odpovídají za zacházení s nimi, včetně povinnosti přijmout rozumná opatření k zabránění tomu, aby tyto osoby způsobily újmu samy sobě ( Eremiášová a Pechová proti České republice , č. 23944/04, rozsudek ze dne 16. února 2012, § 115). Pozitivní závazek státu vznikne, pokud se prokáže, že orgány věděly nebo měly vědět o existenci skutečného a bezprostředního rizika ohrožení života jednotlivce třetí osobou nebo tímto jednotlivcem samotným, a nepřijaly přitom v rámci svých pravomocí opatření, u nichž se dalo rozumně očekávat, že tomuto riziku zabrání ( Keenan proti Spojenému království , č. 27229/95, rozsudek ze dne 3. dubna 2001, § 90). Nicméně i když se taková situace neprokáže, existují určitá základní opatření, která by policisté měli přijmout ve všech případech, aby minimalizovali jakékoli potenciální riziko pro zdraví zadržené osoby ( Fanziyeva proti Rusku , č. 41675/08, rozsudek ze dne 18. června 2015,
§ 48). Při hodnocení důkazů Soud uplatňuje důkazní standard „nade vší rozumnou pochybnost“. Pokud se sporné události odehrály za výlučného vědomí státních orgánů, jako je tomu v případě osob pod jejich kontrolou ve vazbě, důkazní břemeno spočívá na těchto orgánech. Ty musejí poskytnout uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení pro události jako je zranění nebo úmrtí ( Anguelova proti Bulharsku , č. 38361/97, rozsudek ze dne 13. června 2002, § 109–11).
Současně Soud připomenul, že stížnosti na porušení práva na život podrobuje nejpřísnějšímu přezkumu, při němž je třeba vzít v úvahu všechny relevantní okolnosti ( Kotilainen a ostatní proti Finsku , č. 62439/12, rozsudek ze dne 17. září 2020, § 84). b) Použití obecných zásad na projednávanou věc Soud předeslal, že navzdory nedostatečným důkazům dokládajícím, že by příslušné orgány věděly nebo měly vědět o skutečném a bezprostředním riziku, že C. C. požije smrtelnou dávku kokainu, měly stále povinnost přijmout základní opatření, aby takovéto potenciální riziko minimalizovaly. Především jim bylo známo, že se C. C. při zatčení necítil dobře, vykazoval sebepoškozující tendence a chování budící podezření předchozího požití drog.
Dále se v době zatčení v jeho kapse našlo malé množství kokainu. Podle italských soudů o C. C. policisté věděli, že je závislým na drogách. Soud konstatoval, že tyto informace měly být pro policisty dostatečným podkladem pro vyhodnocení, že je při vzetí do vazby více zranitelnou osobou než průměrný občan, a vyžaduje tedy zvýšenou péči. Za těchto okolností mohlo být rozumně očekáváno, že policisté přijmou nějaká další preventivní opatření k ochraně jeho zdraví. Nic však nenasvědčuje, že v době mezi jeho zadržením a smrtí mu byla poskytnuta jakákoli forma zdravotní péče. Při zatčení a eskortě přitom C. C. zažíval panické ataky, náhlé změny nálady, pocení, z úst mu vytékala tekutina. Ve světle uvedeného Soud nebyl přesvědčen, že policisté bez medicínského vzdělání byli s to dospět ke konkluzivnímu závěru, že C. C. nepotřebuje zdravotní péči.
Soud dále uvedl, že za účelem předcházení obdobným tragickým událostem by bylo přehnané požadovat, aby byly všechny zatčené osoby preventivně podrobovány důkladným osobním prohlídkám; takový přístup by totiž mohl vyvolat otázky na poli jiných ustanovení Úmluvy (viz např. Van der Ven proti Nizozemsku , č. 50901/99, rozsudek ze dne 4. února 2003, § 61–62, kde Soud shledal porušení článku 3 Úmluvy v důsledku rutinních a dlouhodobých důkladných osobních prohlídek bez dostatečného odůvodnění). To však v projednávané věci ve světle dostupných informací nezbavovalo policisty povinnosti, aby při převzetí C. C. na policejní stanici podnikli alespoň nějaké kroky k ověření, zda nemá u sebe nebezpečné či zakázané látky včetně drog.
Z žádných záznamů přitom neplyne, že by byly takové kroky přijaty. Dále Soud upozornil na nedostatečný dohled nad C. C. během jeho pobytu na policejní stanici. Příslušný policista později vypověděl, že mu nevěnoval průběžnou pozornost. Dle interního pokynu měla být cela zadržení nepřetržitě monitorována jedním policistou, ale ze spisu neplyne, zda tomu tak v projednávané věci skutečně bylo. Soud zdůraznil, že si je vědom, že pozitivní závazky by neměly být vykládány způsobem stanovujícím nepřiměřené břemeno, a proto netvrdí, že nad C. C. měl být vykonáván nepřetržitý dohled. Na druhou stranu ve světle dostupných informací o něm, jakož i toho, že nebyl podroben osobní prohlídce a nebyla mu poskytnuta zdravotní péče, měli policisté prokázat při dohledu nad ním zvýšenou ostražitost.
Na základě uvedeného Soud uzavřel, že vláda přesvědčivým způsobem nedoložila, že by policisté odpovídajícím způsobem ochránili život C. C. K porušení článku 2 Úmluvy tudíž došlo. III. Oddělené stanovisko K rozsudku připojil nesouhlasné stanovisko soudce Bošnjak. Především zdůraznil, že Soud se doposud nevyjádřil k otázce, kdy namítané opomenutí státních orgánů znamená porušení pozitivních závazků státu chránit život, a je tedy v rozporu s článkem 2 Úmluvy. Přinejmenším by měl sledovat, zda měly orgány za daných okolností povinnost jednat nějakým konkrétním způsobem, zda tuto povinnost porušily a zda by naplnění této povinnosti zabránilo úmrtí. Na základě skutkových okolností případu se však domnívá, že přesvědčivé argumenty nevypovídají o odpovědnosti státu za úmrtí C. C.