Anotarea hotărârii Curții Europene de Drepturi Omenești Rozsudek din 14 noiembrie 2023 în cauza nr. 48173/18 Cangi și alții împotriva Senatului a doua secțiune din Turcia Curtea a decis, cu șase voturi la unu, că plângerile a patru dintre cei șase reclamante care au susținut încălcarea dreptului lor la un proces echitabil în cadrul procedurilor în fața instanței administrative privind prejudicierea impactului minelor de aur asupra mediului nu sunt compatibile rationae materiae cu dispozițiile Convenției. În cursul procedurii, experții au numit experți și în prezența participanților au efectuat cercetări locale. În opinia lor, experții au arătat probabilitatea formării de drenaje miniere acide ca urmare a formării unui lac mare de suprafață după încheierea activităților miniere și a contaminării ulterioare a apelor subterane.
La cererea instanței, ei au precizat că lacul va fi adânc maxim de unul până la doi metri și că măsurătorile din raportul EIA sunt exacte în acest sens. În acest sens, Curtea Administrativă a emis o plângere în numele judecătorului. Înaltul Tribunal Administrativ, cu toate acestea, în decizia sa, din cauza deficiențelor de cunoștință, a anulat cercetarea și a trimis cazul la o altă instanță administrativă. Cu toate acestea, judecătorii au lăsat ca un nou prototip de cercetare să fie elaborat. Deoarece acuzații erau părți la procesul administrativ și erau astfel direct afectate de persoanele desemnate, nu era posibil ca acuzația lor, în temeiul articolului 6 alineatul (1), să fie considerată neîntemeiată, iar instanțele naționale nu au răspuns la obiecțiile lor cu privire la concluziile proceselor de probă.
A. K. Admissibilitatea Soudului a fost pronunțată inițial pe baza adecvării plângerii în temeiul dispozițiilor Convenției rationae personae. Deoarece acuzații erau părți la procesul administrativ și erau astfel direct afectate de persoanele desemnate, nu era posibil ca acuzația lor, în temeiul articolului 6 alineatul 1, să fie considerată neîntemeiată. Cu toate acestea, în ceea ce privește materia de probă, Soudul a concluzionat că acuzațiile de probă au fost soluționate în mod diferit față de unele acuzații, în funcție de situațiile lor de probă, în conformitate cu dispozițiile Convenției rationae personae.
Soudem a amintit, de asemenea, că principiul contradictoriei nu poate fi adus în prezentul protocol, în conformitate cu care părțile la procedură nu pot avea posibilitatea de a participa în orice situație la interogatorii care prezintă posibilitatea de a afla dacă părțile la procedură pot să participe la interogatorii care prezintă posibilitatea de a afla dacă părțile la procedură pot să cunoască toate dovezile, în special în cazul în care părțile la procedură pot să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză să fie în cauză (Crimele împotriva Republicii Belgiei, Hotărârea din 29 noiembrie 2016, nr. 24221/13, Hotărârea din 18 noiembrie 2016, nr. 894/93, Hotărârea din 18 noiembrie 2013, nr. 894/93, Hotărârea din 8 decembrie 1997, nr. 737/17, Hotărârea din 13 decembrie 2019, nr. 894/93, Hotărârea din 8 decembrie 2019, nr. 894/93, Hotărârea din 8 decembrie 1997, nr. 737/17, Hotărârea din 19 decembrie 1997, nr. 734/97, Hotărârea din 8 decembrie 1997, nr. 737, Hotărâta din 137, Hotărârea din 8 decembrie 2013,
nr. b) Imposibilitatea de a pune experților întrebarea V în această cauză Soud a declarat că principiul contraritarismului nu poate fi interpretat astfel încât să nu includă dreptul de a pune întrebări străine experților, în cazul în care dreptul național nu permite acest lucru. Curțile naționale ar fi trebuit totuși să respecte dreptul de a se considera efectiv participanți la procesul de examinare în măsura în care necesită tehnicile administrative ale cauzei respective.
Reclamanții au declarat că cererile lor de examinare au fost rezultate din procedurile menționate anterior, iar cererile de examinare nu au fost implicate în problemele de drept intern specializate în temeiul articolului 180 din Convenția Curții Naționale a Curții (Arbitrul nr. 551 din 6 septembrie 2017, Curtea Națională din Erzurum, C.E.R., nr. 61, punctul 501 din 6 septembrie 2018, p. 6), iar alte cereri de examinare nu au fost încălcate, astfel cum se arată în Hotărârea Curții din 6 septembrie 2018, Curtea Națională din Erzurul, nr. 551 din 6 septembrie 2018, C.E.R., nr. 61, punctul 501 din 6 septembrie 2018, C.E.R.R.
nr. 61, punctul 503). Curtea a concluzionat că posibilitatea de a consulta informațiile nu constituie, în sine, o garanție suficientă pentru a asigura drepturile reclamantelor în cadrul procedurilor contradictorii (Goc împotriva Turciei, nr. 36590/97, hotărârea Senatului din 11 iulie 2002, § 57; Curtea din 11 iulie 2002, nr. 611/00, hotărârea din 21 iulie 2005, nr. 61). Curtea a concluzionat că nu există nicio dovadă că celelalte părți implicate în această procedură au fost obligate să respecte în mod necesar dispozițiile Curții din acest articol. Cei patru reclamanți rămase pot fi astfel privați de garanțiile corespunzătoare în formă de independență și imparțialitate a instanței, dreptul la o decizie motivată sau principiile contradictorii ale procedurii și egalitatea armelor, fără a fi în contradicție cu art. 6 alineatul 1 din Convenție.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 14. listopadu 2023 ve věci č. 48173/18 – Cangi a ostatní proti Turecku Senát druhé sekce Soudu shledal šesti hlasy proti jednomu, že stížnosti čtyř ze šesti stěžovatelů, kteří namítali porušení svého práva na spravedlivý proces v rámci řízení před správním soudem týkajícího se posuzování vlivů zlatého dolu na životní prostředí, nejsou slučitelné rationae materiae s ustanoveními Úmluvy. U zbývajících dvou stěžovatelů dospěl Soud jednomyslně k závěru, že nemožnost položit znalcům vlastní otázky nepředstavovala porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K závěru o porušení uvedeného ustanovení však dospěl v důsledku toho, že stěžovatelům nebyly zaslány podklady, z nichž znalci při zpracování svých posudků vycházeli.
I. Skutkové okolnosti Turecké ministerstvo životního prostředí a přírodních zdrojů („ministerstvo“) schválilo v červnu 2013 zprávu o posouzení vlivů na životní prostředí ("zpráva EIA") ve vztahu k těžbě zlata pomocí kyanidového loužení v dole Kıșladağ. Stěžovatelé se následně žalobou u správního soudu domáhali zrušení tohoto rozhodnutí. Správní soud v průběhu řízení jmenoval znalce a za přítomnosti účastníků provedl místní šetření. Znalci ve svém posudku poukázali na pravděpodobnost vytvoření kyselé důlní drenáže v důsledku vzniku velkého povrchového jezera po ukončení důlní činnosti a následné kontaminace podzemních vod. Na žádost soudu upřesnili, že jezero bude hluboké maximálně jeden až dva metry a že měření ve zprávě EIA jsou v tomto ohledu přesná.
Správní soud na tomto základě žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud nicméně jeho rozhodnutí z důvodu nedostatků znaleckého posudku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Správní soud proto nechal vypracovat nový posudek a provedl nové místní šetření. Stěžovatelé následně předložili seznam otázek, které by měli znalci podle jejich názoru zodpovědět nad rámec otázek položených soudem. Tyto otázky však soud znalcům nepoložil. Posudky, které znalci správnímu soudu předložili a které byly zaslány i účastníkům řízení, vycházely mimo jiné z posudků vypracovaných jinými odborníky v souvislosti s dolem Kıșladağ. Tyto podklady byly součástí spisu. Stěžovatelé však namítali, že neměli možnost se k nim vyjádřit, jelikož jim nebyly zaslány.
Výhrady měli i vůči obsahu předložených znaleckých posudků. Některé aspekty, na něž směřovaly zaslané otázky, totiž nebyly vůbec posouzeny. Správní soud námitkám stěžovatelů nevyhověl a žalobu zamítl. Následným opravným prostředkům nevyhověl ani Nejvyšší správní soud, ani Ústavní soud. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu Stěžovatelé namítali, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož neměli možnost položit znalcům vlastní otázky; podklady jim nebyly zaslány k vyjádření a vnitrostátní soudy nereagovaly na jejich námitky vůči závěrům znaleckých posudků. A. k přijatelnosti Soud se nejprve vyjádřil ke slučitelnosti stížnosti s ustanoveními Úmluvy rationae personae . Jelikož byli stěžovatelé účastníky řízení před správním soudem, a byli tak přímo dotčeni jeho namítanými vadami, nebylo možné jejich stížnost podle čl.
6 odst. 1 Úmluvy považovat za neslučitelnou rationae personae. Ohledně slučitelnosti rationae materiae Soud ve vztahu k některým stěžovatelům dospěl k opačnému závěru. V těsné blízkosti dolu totiž žili či vlastnili nemovitost pouze dva z nich. Výsledek řízení tak měl přímý vliv na jejich právo žít ve zdravém životním prostředí. Zbývající stěžovatelé plnili dle svých slov funkci „veřejného hlídacího psa“, provoz dolu se jich však přímo osobně nedotýkal. V tomto směru Soud shledal odlišnost projednávané věci oproti případům, které řešil ve své předchozí judikatuře ( Okyay a ostatní proti Turecku , č. 36220/97, rozsudek ze dne 12. července 2005, § 66–67, kde Soud konstatoval, že byť stěžovatelé nežili v blízkosti tří tepelných elektráren, proti nimiž stížnost směřovala, byli i tak dotčeni jejich emisemi).
Soud proto ve vztahu k těmto stěžovatelům dospěl k závěru, že řízení před správním soudem se přímo nedotýkalo jejich „občanských práv a závazků“. Jejich stížnost tak nebyla slučitelná rationae materiae s ustanoveními Úmluvy. B. k odůvodněnosti a) Obecné zásady Soud úvodem připomněl, že článek 6 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivý proces, nestanovuje však žádná pravidla pro posouzení přípustnosti důkazů nebo způsob jejich hodnocení; uvedené je proto primárně věcí vnitrostátní právní úpravy a vnitrostátních soudů ( Carmel Saliba proti Maltě , č. 24221/13, rozsudek ze dne 29. listopadu 2016, § 63). Soud dále zdůraznil, že zásada kontradiktornosti se týká řízení před „soudem“. Z čl. 6 odst.
1 proto nelze dovodit obecnou zásadu, podle níž by strany řízení musely mít za každé situace možnost účastnit se rozhovorů, které vede ustanovený znalec, či se seznámit se všemi podklady, z nichž vycházel ( Mantovanelli proti Francii , č. 21497/93, rozsudek ze dne 18. března 1997, § 33; a nověji Test-Achats proti Belgii , č. 77039/12, rozsudek ze dne 13. prosince 2022, § 20). Při posuzování, zda byly dodrženy zásady rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, je třeba zohlednit procesní postavení znalců v průběhu řízení, způsob výkonu jejich činnosti a způsob hodnocení jejich posudků ze strany soudů (Hamzagić proti Chorvatsku , č. 68437/13, rozsudek ze dne 19. prosince 2021, § 43). Zásada kontradiktornosti navíc zahrnuje právo stran řízení seznámit se se všemi předloženými důkazy a připomínkami, které byly předloženy s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu, a vyjádřit se k nim ( Andersena proti Lotyšsku , č. 79441/17, rozsudek ze dne 19. září 2019, § 87). Tato možnost jim musí být poskytnuta v přiměřené formě a v přiměřené lhůtě; v případě potřeby písemně a předem ( Krčmář a ostatní proti České republice , č. 35376/97, rozsudek ze dne 3. března 2000, § 42; a Colloredo Mannsfeld proti České republice , č. 15275/11 a č. 76058/12, rozsudek ze dne 15. prosince 2006, § 33). b) Použití těchto zásad na projednávanou věc 1. Nemožnost položit znalcům otázky V projednávané věci Soud shledal,
že zásadu kontradiktornosti řízení nelze vykládat tak, že z ní plyne právo stran klást znalcům otázky, pokud to vnitrostátní právo neumožňuje. Vnitrostátní soudy by nicméně měly respektovat právo stran účinně se účastnit procesu znaleckého zkoumání v rozsahu vyžadovaném okolnostmi dané věci. Stěžovatelé nenamítali, že by jejich dotazy byly pro výsledek řízení rozhodující, ani že by se týkaly klíčové otázky, kterou vnitrostátní soudy neposoudily (srov.
Erdinç Kurt a ostatní proti Turecku , č. 50772/11, rozsudek ze dne 6. června 2017, § 63). Rozsah přezkumu ze strany správních soudů se přitom podle Soudu může odvíjet nejenom od povahy předmětu řízení, ale také obecněji od povahy dotčených „občanských práv a závazků“ a od povahy cíle sledovaného vnitrostátním právem ( Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku , č. 55391/13, rozsudek velkého senátu ze dne 6. listopadu 2018, § 180). Podstata původního sporu se týkala otázky slučitelnosti chodu zlatého dolu s předpisy EIA, tedy specializované a technické oblasti práva, nikoliv dotčených individuálních práv stěžovatelů. Vyloučení dotazů stěžovatelů proto podle Soudu nepředstavovalo problém ve světle čl.
6 odst. 1 Úmluvy, a v tomto směru tedy ani nedošlo k porušení uvedeného ustanovení. 2. Nezaslání podkladů, z nichž znalci vycházeli K opačnému závěru však Soud dospěl ve vztahu ke skutečnosti, že stěžovatelé neměli možnost se seznámit s odbornými podklady, z nichž znalci při zpracování svých posudků vycházeli. Jednalo se přitom o materiály, které nebyly veřejně dostupné. Na tom nic nezměnila ani námitka vlády, že stěžovatelé mohli nahlédnout do spisu. Soud zdůraznil, že možnost nahlédnout do spisu sama o sobě nepředstavuje dostatečnou záruku co do zajištění práv stěžovatelů na kontradiktorní řízení ( Göç proti Turecku , č. 36590/97, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2002, § 57; Milatová a ostatní proti České republice , č. 61811/00, rozsudek ze dne 21. června 2005, § 61). V tomto ohledu tak Soud dospěl k závěru, že došlo k porušení čl.
6 odst. 1 Úmluvy. Vzhledem k uvedeným závěrům Soud již nepovažoval za nezbytné posoudit zbytek stížnosti týkající se chybějící reakce vnitrostátních soudů na námitky stěžovatelů vůči závěrům znaleckých posudků. III. Oddělené stanovisko Soudce Krenc připojil částečně nesouhlasné stanovisko. Ačkoliv se ztotožnil se závěrem většiny ohledně porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu ke dvěma stěžovatelům žijícím či vlastnícím nemovitost v blízkosti dolu, nesouhlasil se závěrem o nepřijatelnosti stížnosti rationae materiae ve vztahu k ostatním stěžovatelům. Vyzdvihl, že všichni stěžovatelé byli účastníky téhož řízení před vnitrostátním soudem a dovolávali se téhož ústavně zaručeného práva (žít ve zdravém životním prostředí).
Přesto většina senátu dospěla k závěru, že pouze u dvou ze stěžovatelů posoudí jejich právo na spravedlivý proces. Zbývající čtyři stěžovatelé tak mohou být zbaveni odpovídajících záruk v podobě nezávislosti a nestrannosti soudu, práva na odůvodněné rozhodnutí či zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, aniž by Soud shledal rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento přístup považoval za rozporný jednak se zásadou subsidiarity, jednak s existující judikaturou Soudu ( Okyay a ostatní proti Turecku, cit. výše, § 65–68; Collectif national d’information et d’opposition à l’usine Melox – Collectif Stop Melox et Mox proti Francii , č. 75218/01, rozhodnutí ze dne 28. března 2006; a Association Burestop 55 a ostatní proti Francii , č. 56176/18 a 5 dalších, rozsudek ze dne 1. července 2021, § 53–60).