M.L. împotriva Poloniei

Anotarea hotărârii Curții Europene de Drepturi Umane Rozsudek din 14 decembrie 2023 în cauza nr. 40119/21 M. L. împotriva Senatului Poloniei prima secțiune Curtea a decis cu cinci voturi la două pentru încălcarea articolului 8 din Convenție, deoarece concluzia Curții Constituționale, care a permis reclamantului din Polonia să nu poată întrerupe sarcina unui copil cu un handicap grav de dezvoltare, a fost adoptată de Senat, care a fost sesizat de judecători numiți în contradicție cu legislația. În articolele 6 și 8 din Convenție se arată că limitarea de la Curtea Constituțională a nașterii nu a avut loc "pe baza legii", deoarece unii judecători ai Curții Constituționale poloneze au fost numiți în contradicție cu Constituția, numele unuia dintre judecători a fost, de asemenea, sportiv și unul dintre instanțe nu a fost independent, deoarece, ca fost membru al Parlamentului polonez, nu a putut să se oprească printr-o restricție a procedurilor împotriva sa.

În ciuda faptului că art. 8 din Convenție nu poate fi interpretat astfel încât să recunoască dreptul la avort, interdicția avorturilor în Polonia în cazul unei femei în curs de dezvoltare a fătului, în cazul în care o astfel de intervenție este solicitată din motive de protecție a sănătății și fericirii, intră, în conformitate cu Curtea, în cadrul dreptului femeii la respectarea vieții sale private și, prin urmare, este reglementată de art. 8 din Convenție. b) Argumentele de inadmisibilitate, spre deosebire de A. M. și alții împotriva Poloniei (Actul 4188/21 și alții, din 16 mai 2023, § 72), în care reclamantul susține, de asemenea, că cererea lor de avort a avut loc numai ca urmare a unei avorturi grave a femeii în cauză, în cazul în care aceasta nu a reprezentat o obligație negativă pentru femeia în cauză, dar nu a reprezentat o potențială influență financiară pentru protecția acesteia.

Cerințele privind garanțiile prevăzute la art. 8 din Convenție vor depinde, într-o anumită măsură, de natura și de amploarea intervenției respective (Solska a Rybicka împotriva Polsku, nr. 30491/17 și 31083/17, hotărârea din 20 septembrie 2018, § 113).V. în speță a ales să își limiteze drepturile de proprietate de către o altă persoană, în pofida unei decizii din 22 octombrie 2020, care a avut drepturi similare cu cele ale unei persoane din statul de origine, care a decis să își anuleze drepturile în mod direct. În legătură cu art. 6 alineatul (1) din Convenție, Soud a decis anterior că dreptul la "un tribunal stabilit prin lege" este reflectantul principiului statului de drept.

Prin urmare, dacă o intervenție în drepturile garantate de art. 8 din Convenție nu provine din decizia unei autorități judiciare naționale care este direct decisivă în favoarea drepturilor reclamantelor, atunci examinarea conformității acestui act cu cerințele statului de drept poate include, de asemenea, întrebarea dacă un organ judiciar poate fi considerat "un tribunal stabilit prin lege" în sensul Convenției, inclusiv componenta sa și concluzia procedurii de numire a membrilor săi (art. 32 din Convenția de la 1 iulie 2021, împotriva Curții din Polonia, judecata din Sfântul Florin Smirnov, judecata din Sfântul Florin Smirnov, judecata din Sfântul Florin Smirnov, judecata din Sfântul Florin Smirnov, judecata din Sfântul Florin Smirnov, judecata din Sfântul Florin Smirnov, judecata din Sfântul Florin Smirnov, judecata din Sfântul Florin Smirnov, judecata din Sfântul Florin Smirnov, judecata din Sfântul Florin Smirnov, judecata din Smirnov, judecata din Sfântul Florin Smirnov, judecata din Smirnov, judecata din Sfântul Florin Smirnov, judecata din Smirnov, judecata din Smirnov, judecata din Smirnov, judecata din Smirnov, judecata din Smirnov, judecata din Smirnov, judecata din Smirnov, judecata din Smirnov, judecata din Smirnov, judecata din Polonia, judecata din 6 iulie 2020, judecata din 6 iudiția din 6 iulie 2020, judecata din 6 iulie 2020,

judecata din 6 iudiția din Smirnov, judecata din Smir, judecata din 6 i judecata din 6 iudiția Smir, judecata din 6 i judecata din 6 i judecata din judecata din Smir, judecata din judecata din Smir, judecata din 6 i judecata din judecata din judecata din județul Smir, județul Smir, județul Smir Circumstanțele de fapt ale acestei cauze ridică îndoieli cu privire la îndeplinirea cerinței de "previzibilitate", deoarece concluzia Curții Constituționale privind efectuarea intervenției medicale la care reclamanta avea dreptul conform Legii, chiar înainte de termenul de efectuare, a fost luată de la reclamantă, lipsindu-i astfel de garanțiile corespunzătoare împotriva voinței sale (Juszczyszyn v. Poland, citat mai sus, § 265). Comentariu general nr. 36 (2019) art. 6 Dreptul la viață (Comitetul ONU pentru Drepturile Omului) Mezisoudy (mezisoudy.cz)

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 14. prosince 2023 ve věci č. 40119/21 – M. L. proti Polsku Senát první sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma o porušení článku 8 Úmluvy, jelikož nález ústavního soudu, v jehož důsledku nebylo stěžovatelce v Polsku umožněno přerušit těhotenství plodu se závažnou vývojovou vadou, byl přijat senátem, ve kterém zasedali soudci jmenovaní v rozporu s právními předpisy. Zásah tak nebyl zákonný, jelikož ho přijal soud ustanovený v rozporu s principy právního státu. I. Skutkové okolnosti Polský zákon z roku 1993 umožňoval umělé přerušení těhotenství ve třech situacích, včetně případů, kdy existovalo vysoké riziko těžkého postižení plodu.

Tato úprava zůstala beze změny až do nálezu ústavního soudu ze dne 22. října 2020, který nabyl účinnosti dne 27. ledna 2021. Ve dnech 12. a 21. ledna 2021, tedy ve 14.–15. týdnu těhotenství, podstoupila stěžovatelka genetické testy, podle kterých její dítě mělo Downův syndrom (trizomie 21). Stěžovatelka byla lékaři informována, že splňuje podmínky pro umělé přerušení těhotenství. Lékařský zákrok byl naplánován na 28. ledna 2021. Den předtím nabyl účinnosti výše zmíněný nález ústavního soudu, který zrušil část zákona umožňující umělé přerušení těhotenství z důvodu genetické vady plodu. Stěžovatelka byla v den plánovaného zákroku lékaři informována, že potrat nemůže podstoupit ani v jejich nemocnici, ani jinde v Polsku.

Odcestovala proto na soukromou kliniku do Nizozemska, kde 29. ledna 2021 potrat podstoupila. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu A. k rozsahu stížnosti a charakteru stížnostních námitek Stěžovatelka s odkazy na články 3 a 8 Úmluvy namítala, že byla v Polsku nucena donosit a porodit vážně nemocné dítě, jelikož těhotenství nemohla uměle přerušit, a musela proto za tímto účelem vycestovat do zahraničí. Na poli článků 6 a 8 Úmluvy namítala, že k omezení potratů nálezem ústavního soudu nedošlo "na základě zákona", jelikož někteří soudci polského ústavního soudu byli jmenováni v rozporu s ústavou, jmenování jednoho ze soudců bylo rovněž sporné a jedna ze soudkyň nebyla nezávislá, jelikož jakožto někdejší členka parlamentu souhlasila s omezením potratů v Polsku.

Soud se rozhodl stížnost posoudit z hlediska článků 3 a 8 Úmluvy ( Radomilja a ostatní proti Chorvatsku , č. 37685/10 a 22768/12, rozsudek velkého senátu ze dne 20. března 2018, § 114). B. K přijatelnosti stížnosti a) K použitelnosti článků 3 a 8 Úmluvy Soud připustil, že cestovat do zahraničí za účelem provedení potratu je psychologicky náročné; skutkové okolnosti případu ale podle něj nevykazují takovou míru závažnosti, aby je bylo možné posoudit pod úhlem článku 3 Úmluvy (srov. Tysiąc proti Polsku , č. 5410/03, rozsudek ze dne 20. března 2007, § 66; a A, B a C proti Irsku , č. 25579/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. prosince 2010, § 164). Přestože článek 8 Úmluvy nelze vykládat tak, že by přiznával právo na potrat, zákaz potratů v Polsku v případě vývojové vady plodu, kdy je o takový zákrok žádáno z důvodu ochrany zdraví a blaha, spadá podle Soudu do rámce práva ženy na respektování jejího soukromého života, a proto se na něj článek 8 Úmluvy vztahuje.

b) K námitkám nepřijatelnosti Na rozdíl od ve věci A. M. a ostatní proti Polsku (č. 4188/21 a 7 dalších, rozhodnutí ze dne 16. května 2023, § 72), kde stěžovatelky rovněž namítaly, že k porušení jejich práv došlo v důsledku předmětného nálezu ústavního soudu, nebyla stěžovatelka pouze potenciální obětí, ale naopak byla změnou právní úpravy přímo dotčena (srov. A, B a C proti Irsku , cit. výše, § 123–124). Za účelem provedení potratu ze zdravotních důvodů musela cestovat do zahraničí. Podstoupení potratu v zahraničí přitom představuje dodatečný zdroj úzkosti ve srovnání s provedením takového zákroku v domovské krajině; znamená to také nemalé finanční náklady. C. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy Podle Soudu bylo namístě přezkoumat stížnost pod úhlem negativních závazků.

Soud shledal, že nemožnost ukončit těhotenství v případě vývojové vady plodu, kdy o takový zákrok bylo žádáno z důvodu ochrany zdraví a blaha, představuje zásah do práva stěžovatelky na respektování soukromého života. Soud dále připomněl, že zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života musí být proveden na základě "zákona", který zakotvuje odpovídající záruky proti svévoli zajišťující, že diskreční pravomoc svěřená výkonné moci bude vykonávána v souladu se zákonem a bez zneužití pravomoci. Požadavky na záruky podle článku 8 Úmluvy budou do určité míry záviset na povaze a rozsahu daného zásahu ( Solska a Rybicka proti Polsku , č. 30491/17 a 31083/17, rozsudek ze dne 20. září 2018, § 113). V projednávané věci vycházelo omezení potratů z nálezu ústavního soudu ze dne 22. října 2020 vydaného v řízení o návrhu skupiny poslanců na zrušení zákona (abstraktní kontrola ústavnosti).

Přestože stěžovatelka nebyla účastníkem tohoto řízení, jeho výsledek byl klíčový pro její práva, jakož i práva mnoha dalších osob v podobných situacích. V návaznosti na tento nález nemocnice zrušila termín umělého přerušení těhotenství stěžovatelky, která tak neměla jinou možnost než za tímto účelem vycestovat do zahraničí. Řízení, ve kterém došlo ke zrušení rozhodující části zákona z roku 1993, tak bylo přímo rozhodující pro její práva. Soud znovu zdůraznil, že princip právního státu je inherentní všem článkům Úmluvy a celá Úmluva z této zásady vychází. V souvislosti s čl. 6 odst. 1 Úmluvy již dříve Soud rozhodl, že právo na "soud zřízený zákonem" je odrazem principu právního státu.

Z toho vyplývá, že pokud zásah do práv zaručených článkem 8 Úmluvy pramení z rozhodnutí vnitrostátního soudního orgánu, které je přímo rozhodující pro práva stěžovatelů, pak posouzení souladu tohoto zásahu s požadavky právního státu může zahrnovat také zkoumání toho, zda daný soudní orgán lze považovat za "soud zřízený zákonem" ve smyslu Úmluvy, a to včetně jeho složení a postupu jmenování jeho členů ( mutatis mutandis Juszczyszyn proti Polsku , č. 35599/20 , rozsudek ze dne 6. října 2022, § 265–270; Tuleya proti Polsku , č. 21181/19 a 51751/20, rozsudek ze dne 6. července 2023, § 348 a 439). V senátu ústavního soudu, který vydal napadený nález, zasedali soudci, kteří byli do funkce jmenováni způsobem porušujícím článek 6 Úmluvy, jak Soud již dříve konstatoval ve věci Xero Flor w Polsce sp.

z o.o. proti Polsku (č. 4907/18, rozsudek ze dne 7. května 2021, § 289–290). Soud proto dospěl k závěru, že zásah do práv stěžovatelky nelze považovat za zákonný ve smyslu článku 8 Úmluvy, neboť nález nebyl vydán orgánem, který by dostál požadavkům právního státu (srov. Guđmundur Andri Ástráđsson proti Islandu , č. 26374/18, rozsudek velkého senátu ze dne 1. prosince 2020, § 226). Skutkové okolnosti projednávané věci vrhají stín pochybností i na naplnění požadavku "předvídatelnosti", jelikož nález ústavního soudu zamezil provedení lékařského zákroku, na který měla stěžovatelka ze zákona nárok, a to těsně před termínem jeho provedení, čímž byla stěžovatelka zbavena řádných záruk proti svévoli ( Juszczyszyn proti Polsku , cit. výše, § 265). K porušení článku 8 Úmluvy proto došlo.

III. Oddělená stanoviska Soudkyně Jelić a soudci Felici a Wennerström se ve svém souhlasném stanovisku sice ztotožnili s názorem většiny ohledně porušení článku 8 Úmluvy, nesouhlasili však s rozhodnutím o nepoužitelnosti článku 3 Úmluvy. Pozornost se podle nich neměla soustředit jen na emocionální a duševní utrpení stěžovatelky, ale také na ponížení, kterému byla vystavena, společně s pocity strachu a úzkosti [srov. Obecný komentář Výboru OSN pro lidská práva č. 36 (2019) Článek 6 Právo na život [MJ1] , § 8]. Soudci Wojtyczek a Paczolay ve svém společném nesouhlasném stanovisku zpochybnili nárok stěžovatelky na potrat podle vnitrostátního práva i před vydáním napadeného nálezu ústavního soudu.

Nadto vyjádřili výhrady k přístupu většiny k přezkumu zákonnosti a abstraktní kontrole ústavnosti vnitrostátních právních předpisů. Soud podle nich není oprávněn posuzovat zákonnost postupu přijímání nebo rušení právních předpisů upravujících výkon práv podle Úmluvy a polský ústavní soud nelze považovat za "soud" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluv, pokud provádí abstraktní kontrolu ústavnosti. V tomto ohledu podle nich Soud překročil princip subsidiarity. [MJ1] Obecný komentář č. 36 (2019) Článek 6 Právo na život (Výbor OSN pro lidská práva) | Mezi—soudy (mezisoudy.cz)