Dračka și Hlavenková împotriva Cehiei

Ministerul Justiției al Republicii Cehe, www.justice.cz. Traducerea a fost publicată pe site-ul oficial al Ministerului Justiției. Permisiunea de a republica a fost acordată de Ministerul Justiției. Anotația deciziei din 9 octombrie 2012 în cauza nr. 14991/08 - Dračka și Hlavenková împotriva Republicii Cehe Secțiunea a Cincea a Curții a concluzionat cu majoritate că reclamanții au fost victime ale unor practici discriminatorii. Cazul privă accesul la educație și situația copiilor romi în sistemul educativ ceh.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC. © Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC. Anotace rozhodnutí ze dne 9. října 2012 ve věci č. 14991/08 – Dračka a Hlavenková proti České republice Senát páté sekce Soudu dospěl většinou hlasů k závěru, že stížnost na porušení práva na přístup k soudu ve smyslu článku 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nepřijatelná z důvodu neslučitelnosti s ustanoveními Úmluvy. (i) Okolnosti případu Stěžovatelé se na vnitrostátní úrovni prostřednictvím žaloby na určení domáhali stanovení lhůty, v níž má vláda zaplatit náhradu za akcie znárodněných podniků, o které jejich rodiče přišli v důsledku tzv. Benešových dekretů a zákona o peněžní reformě z roku 1953. Soudy prvního a druhého stupně žalobě nevyhověly, dovolání stěžovatelů poté Nejvyšší soud odmítl s tím, že otázka údajně zásadního právního významu, kterou stěžovatelé v dovolání vymezili, není otázkou, na které by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu v jejich věci. Ústavní soud následně podanou ústavní stížnost odmítl jako opožděnou, neboť měl za to, že dovolání nebylo odmítnuto z důvodu závisejícího na uvážení Nejvyššího soudu ve smyslu § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu. (ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu Stěžovatelé namítali, že byli zbaveni přístupu k Ústavnímu soudu. Soud akceptoval argumenty vlády, která namítala nepřijatelnost stížnosti pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy ve smyslu článku 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Soud připomněl, že článek 6 Úmluvy je ve své občanskoprávní části v konkrétním případě použitelný pouze za podmínky, že předmětem daného vnitrostátního řízení byl spor o právo, o kterém lze alespoň hájitelným způsobem tvrdit, že je zakotveno ve vnitrostátním právním řádu. Soud shledal, že tomu tak v daném případě není, neboť z vnitrostátního práva neplyne, že by měli stěžovatelé nárok na náhradu za znárodněný majetek, tím méně se potom mohli v řízení před soudy domáhat určení lhůty k vyplacení takové náhrady.