Z împotriva Cehiei

Anotarea hotărârii Curții Europene a Drepturilor Omului Rozsudek din 20 iunie 2024 în cauza nr. 37782/21 Z împotriva Republicii Cehă Senat Secțiunea a cincea Curtea a decis în unanimitate cu privire la încălcarea articolelor 3 și 8 din Convenție în contextul unei motive insuficiente a statului la presupusele abuzuri sexuale ale reclamantului de către un preot catolic roman, în care autoritățile competente nu au luat în considerare în mod corespunzător circumstanțele concrete ale cazului relevante pentru examinarea întrebării dacă acțiunea reclamantului a fost efectiv abuzată. I. Circumstanțele de fapt În martie 2019, în cazul în care a fost sesizată cu privire la notificarea penală a acesteia, a început o procedură penală privind abuzul sexual al unui promotor catolic.

În noiembrie 2019, poliția, pe baza informațiilor din procesul penal împotriva lui V. Z., a ordonat că el să înceteze imediat să predă la Facultatea de Teologie și să plece la misiune în Republica Centrală Africană, unde a petrecut apoi șase ani. Ulterior, poliția provincială a solicitat revenirea lui V. K. în Republica Cehă și a transferat-o în comunitatea religioasă din Italia, unde locuiește până în prezent. În noiembrie 2019, poliția, pe baza informațiilor din procesul penal împotriva lui V. Z., a deschis o procedură penală împotriva lui V. K. În cadrul acestei proceduri, poliția slovacă a anunțat că a contactat un posibil suspect de droguri.

În cazul în care, în conformitate cu Legea nr. 40/2009 Sb., legea nu a fost aplicată până la data de 31 iunie 2020, autoritatea de poliție a emis o decizie de suspendare a cauzei, potrivit căreia actul suspectului prezintă semnele unei infracțiuni de agresiune sexuală în sensul § 186 alineatul (2) din Legea nr. 40/2009 Sb., Codul penal, dar a avut loc înainte de intrarea în vigoare a acestei dispoziții, și, prin urmare, nu a fost necesară o infracțiune de violență în sensul Legii nr. 140/1961 Sb.

În cazul în care, potrivit acestei legi, autoritatea de poliție a ajuns la concluzia că actul suspectului nu a comis nici una dintre faptele care constituie o infracțiune substanțială conținută în ea: nu a putut să justifice acuzația de violență sexuală în sensul § 243 din Legea nr. 40/2009 Sb., dar nu a avut loc înainte de intrarea în vigoare a acestei dispoziții, iar acuzația nu a fost declarată în sensul § 241 din Legea nr. 140/1961 Sb., atunci când acuzația nu a fost declarată ca fiind o infracțiune de violență sexuală în sensul § 140 alineatul 1, autoritatea națională a statului nu a putut să se pronunțe asupra actelor care au făcut o astfel de violență în sensul acestei dispoziții, dar nu a putut să se pronunțe asupra actelor care au fost înv, în mod corespunzător în sensul acestei acțiuni, în sensul acestei acțiuni, dar nu a fost niciodată învinspectată în sensul actelorilor statului de drept drept drept drept drept drept de violență sau în sensul drept, dar nu a acuzațiune, dar nu a fost în sensul acuzațiunii sale, dar nu a fost în sensul acuzațiunii sale, în sensul acestei acuzații, dar nu a fost încăl, în sensul de a acuzații, nu a fost în sensul de a acuzării sau acuzării, dar nu a acuzării,

dar nu a acuzării sau acuzării de violenței de violență sau a unei infracți Motivarea deciziei Curții K privind violarea susținută a articolelor 3 și 8 din Convenție Reclamantul a afirmat că reglementarea infracțiunilor sexuale la acea vreme, respectiv interpretarea acesteia de către autoritățile competente, au fost prea exagerate. Acest lucru trebuia să se întâmple în cazul său în absența unei anchete eficiente a afirmației susținute de susținător cu privire la abuz sexual și să se bazeze pe o anchetă efectivă a afirmației susținute de susținător cu privire la abuz sexual, care contravine articolelor 3 și 8 din Convenție. Curtea a considerat că aceste dispoziții au fost invocate în mod pozitiv.

(a) În plus, principiul Curții a fost amintit că nu se poate considera că o anchetă împotriva unor infracțiuni sexuale în cauză a fost interzisă în temeiul dispozițiilor convenționale de la art. 3 din Convenție, respectiv interpretarea acesteia de către autoritățile competente a fost prea exagerată. (b) Hotărârea Curții din 27 septembrie 2021, Curtea a considerat că nu există nicio obligație publică de a justifica dacă o astfel de anchetă a fost efectuată în temeiul dispozițiilor prevăzute la art. 3 din Convenție (art. 8 din Hotărârea Curții din 27 octombrie 2003, § 562 din Legea nr. 561/92) în cazul în care o astfel de procedură nu a fost efectuată în mod eficientă, în vederea respectării obligației de a unei anumitor autorități de a să stabilească dacă persoanele responsabile în cauză sunt persoane fizice, inclusiv victimele, în cazul în care au fost atacate.

Autoritățile competente nu au putut să susțină nici o ipoteză că V. K. ar fi putut să presupună în mod eronat că acuzația a dus la urma unui atac asupra sa. În ciuda faptului că a fost pusă în discuție, reclamanta nu a putut avea motive să exprime reacția pasivă sau să rămână în situație de neîncredere, nu numai că nu a fost în poziția sa în fața autorității naționale, ci și în cazul în care a fost în situația sa relevantă în trecut. Curtea nu a putut să stabilească dacă acuzația a fost suficient de gravă pentru a răspunde la toate întrebările legate de situația sa, inclusiv dacă nu a avut loc o abuz de alcool sau alte situații speciale.

Pe baza acestei interpretări limitative a faptelor infracțiunii de viol, așa cum a fost definită de Legea nr. 140/1961 Sb., cauza a fost amânată (cf. M. C. împotriva Bulharsku, citat mai sus, § 170174). decizia definitivă a fost luată deja în faza prealabilă a procedurii penale, fără ca cauza să fie adusă în instanță, iar dreptul național nu permite reclamantului să se adreseze unei autorități judecătoare.

în acest sens, Soudov poznal a constatat că legislația ceha existentă, în special legea pedepsei, nu a fost în vigoare decât de la data intrării în vigoare a acesteia; în consecință, în cazul în care autoritățile judecătorești competente din statul membru în cauză au avut în vedere rezultatele unei astfel de cereri, în special în ceea ce privește situația unei persoane, Soudov poznal a constatat că, în special în cazul în care legea nr. 140/1961 Soudov poznal a fost aplicată, autoritățile judecătorești din statul membru în cauză nu au putut să stabilească în mod concret dacă o persoană este capabilă să facă o astfel de cerere. În lumina celor de mai sus, SUD a concluzionat că statul reclamant nu a oferit protecție adecvată și că, prin urmare, a încălcat obligația sa pozitivă de a criminaliza și de a urmări în mod eficient toate acțiunile sexuale non-consensual, care îi revenea cel târziu din 2003, când a pronunțat hotărârea în cauza M. C. v. Bulharsku.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 20. června 2024 ve věci č. 37782/21 – Z proti České republice Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení článků 3 a 8 Úmluvy v souvislosti s nedostatečnou reakcí státu na tvrzené sexuální zneužívání stěžovatelky římskokatolickým knězem, kdy se příslušné orgány náležitě nezabývaly konkrétními skutkovými okolnostmi případu relevantními pro posouzení otázky, zda stěžovatelka s jednáním dotyčného skutečně souhlasila. I. Skutkové okolnosti V březnu 2019 bylo v návaznosti na trestní oznámení třetí osoby zahájeno trestní řízení týkající se sexuálního jednání římskokatolického kněze V. Z. vůči stěžovatelce, ke kterému mělo dojít v roce 1999, když byla stěžovatelka ještě nezletilá.

Policejní orgán dospěl k závěru, že jednání V. Z. mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, nicméně trestní stíhání je s ohledem na běh času promlčeno. V roce 2003 začala stěžovatelka studovat na teologické fakultě v Praze, kde byl jejím vyučujícím také kněz V. K. Ten se stal rovněž jejím zpovědníkem a později i vedoucím její diplomové práce. Stěžovatelka se mu svěřila se svým zážitkem s V. Z. a s tím, jak jí tato zkušenost i nadále traumatizuje. Dle tvrzení stěžovatelky během let 2008–2009, kdy byla psychicky oslabena smrtí svého otce i vlastními zdravotními problémy, ji V. K. opakovaně sexuálně zneužil. V září 2009 stěžovatelka vznesla vůči V. K. stížnost u řeholního řádu, jehož byl členem.

Provinciál řádu mu nařídil, aby okamžitě přestal vyučovat na teologické fakultě a odebral se na misie do Středoafrické republiky, kde následně setrval šest let. Posléze provinciál zamítl žádost V. K. o návrat do České republiky a přeložil ho do řeholní komunity v Itálii, kde žije doposud. V listopadu 2019 policie na základě informací plynoucích z trestního řízení vůči V. Z. zahájila trestní řízení vůči V. K. V rámci tohoto řízení policie v únoru 2020 vyslechla stěžovatelku. Ta uvedla, že nebyla schopna aktivně se jednání V. K. bránit, protože ho považovala za autoritu a duchovního otce; také se obávala, že by pak nemohla dokončit svá studia. Opakovaně mu však po předmětných skutcích sdělila, že si je nepřeje.

V období od ledna do května 2020 policie vyslechla dva jiné kněze, kteří byli o případu informováni. Jeden z nich uvedl, že provinciál daného řeholního řádu poslal stěžovatelce omluvný dopis a nabídl ji finanční pomoc. Policie rovněž kontaktovala slovenskou občanku, která v minulosti studovala v Praze a která policii sdělila, že i vůči ní se V. K. dopustil nemístného jednání. V květnu 2020 policie telefonicky kontaktovala V. K. v klášteře v Itálii. Vzhledem k tomu, že jeho návrat do České republiky nebyl v dané době z důvodu probíhající pandemie covid-19 možný, požádala ho o písemné vyjádření k věci. V něm V. K. uvedl, že sice nezpochybňuje své závažné morální selhání, ale k sexuálním kontaktům mezi ním a stěžovatelkou docházelo vždy s jejím souhlasem.

V červnu 2020 vydal policejní orgán usnesení o odložení věci, dle něhož sice jednání podezřelého vykazuje znaky trestného činu sexuálního nátlaku dle § 186 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, avšak došlo k němu ještě před nabytím účinnosti tohoto předpisu, a proto je nutné trestnost činu posuzovat dle zákona č. 140/1961 Sb. Při posuzování dle tohoto zákona dospěl policejní orgán k závěru, že jednání podezřelého nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat trestných činů v něm obsažených: nelze ho posuzovat jako pohlavní zneužívání dle § 243, jelikož stěžovatelka v dané době nebyla nezletilá ani svěřená dozoru podezřelého, ani jako znásilnění dle § 241 odst. 1, neboť ze strany podezřelého nedošlo k násilí ani pohrůžce násilí; stěžovatelka mu sice několikrát sdělila, že s jeho sexuálním jednáním nesouhlasí, nikdy však svůj nesouhlas nevyjádřila v době, kdy k tomuto jednání docházelo, ale až poté.

Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala stížnost, v níž se domáhala kvalifikace skutku dle zákona č. 140/1961 Sb. jakožto znásilnění ve smyslu „zneužití bezbrannosti“, nebo podpůrně jako pohlavního zneužívání v rámci „svěření dozoru“. Tuto stížnost obvodní státní zastupitelství zamítlo s odůvodněním, že vztah mezi stěžovatelkou a podezřelým nelze hodnotit jako svěření dozoru a nedošlo tu ani ke zneužití její bezbrannosti tak, jak tyto pojmy vykládá vnitrostátní judikatura. Městské státní zastupitelství pak k podnětu stěžovatelky uvedlo, že se závěry obvodního státního zastupitelství souhlasí, přičemž zdůraznilo, že se v dané věci jednalo o dospělou ženu, plně způsobilou k právním úkonům, netrpící žádnou chorobou znemožňující ji vyjádřit svoji vůli.

Ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta v květnu 2021. II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článků 3 a 8 Úmluvy Stěžovatelka namítala, že právní úprava sexuálních deliktů v dané době, resp. její výklad ze strany příslušných orgánů, byly příliš zužující. To mělo v jejím případě vyústit v absenci účinného vyšetřování ohledně hájitelného tvrzení o sexuálním zneužívání, a tím založit rozpor s články 3 a 8 Úmluvy. Soud její námitky posuzoval na poli obou namítaných ustanovení společně. a) Obecné zásady Soud připomněl, že ze zákazu špatného zacházení zakotveného v článku 3 Úmluvy a z práva na respektování soukromého života dle článku 8 plyne pozitivní závazek státu kriminalizovat a účinně stíhat všechny nekonsenzuální sexuální akty, včetně těch, kde oběť nekladla fyzický odpor ( M. C. proti Bulharsku , č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 149–152).

Navíc z těchto ustanovení lze vyvodit i procesní povinnost příslušných vnitrostátních orgánů, aby v případě, že je vzneseno hájitelné tvrzení o uvedeném jednání, provedly účinné vyšetřování, které je způsobilé objasnit skutkový stav a identifikovat odpovědné osoby, aby tak v očích veřejnosti nevzniklo zdání, že stát toleruje nezákonné jednání ( J. L. proti Itálii , č. 5671/16, rozsudek ze dne 27. května 2021, § 118). b) Použití těchto zásad na projednávanou věc Soud uvedl, že v projednávané věci je potřeba určit, zda příslušné orgány postupovaly v souladu se svým pozitivním závazkem plynoucím z článků 3 a 8 Úmluvy, aby stěžovatelce zajistily účinnou ochranu před tvrzenými nekonsenzuálními sexuálními akty.

Z usnesení policie o odložení věci se jeví, že trestnost jednání V. K. by vznikla pouze tehdy, pokud by mu stěžovatelka sdělila svůj nesouhlas během daných aktů. Policejní orgán však nevzal v potaz to, že stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas následně , a to dokonce několikrát. Příslušné orgány nezkoumaly ani hypotézu, že V. K. se mohl mylně domnívat, že stěžovatelka s jeho počínáním souhlasí. Nezabývaly se tím, že stěžovatelka mohla mít důvody, proč zůstat pasivní nebo se nebránit, jelikož V. K. byl vůči ní v pozici autority – aniž by to nutně znamenalo, že s jeho jednáním souhlasila. Dotčené orgány tedy náležitě neověřily všechny relevantní skutkové okolnosti (srov. M. C. proti Bulharsku , cit. výše, § 177). Zejména bylo nepochybně důležité zohlednit psychický stav stěžovatelky, včetně zkoumání otázky, zda v důsledku toho, že ji v minulosti zneužil jiný kněz, netrpí posttraumatickou reakcí.

Příslušné orgány dostatečně neprobádaly ani to, zda a případně v jaké míře se stěžovatelka nacházela v situaci zvláštní zranitelnosti a odkázanosti na V. K. Státní zastupitelství se pouze omezilo na konstatování, že stěžovatelka ve smyslu vnitrostátní judikatury nebyla ve stavu bezbrannosti. Soud poukázal na to, že uvedená judikatura v dané době připouštěla, že za určitých okolností oběť není schopna vyjádřit svou vůli nebo se bránit, např. v důsledku požití alkoholu či drog, nemoci nebo postižení. Tento přístup ale dle Soudu nebere dostatečně v potaz všechny situace, v nichž může nastat absence souhlasu, a to z důvodu zneužití zranitelnosti, a obecněji kvůli psychické reakci obětí sexuálního násilí.

Na základě tohoto zužujícího výkladu skutkové podstaty trestného činu znásilnění, tak jak ho definoval zákon č. 140/1961 Sb., byla věc odložena (srov. M. C. proti Bulharsku , cit. výše, § 170–174). Definitivní rozhodnutí tedy padlo již v přípravné fázi trestního řízení, aniž by se věc dostala před soud, přičemž vnitrostátní právo stěžovatelce neumožňovalo obrátit se na soudní orgán. V této souvislosti Soud poznamenal, že stávající česká právní úprava, a to zejména trestní zákoník účinný od roku 2010 a navazující judikatura Nejvyššího soudu, podle všeho představují přiměřenější reakci státu v této oblasti.

Pokud jde o trestný čin pohlavního zneužívání dle zákona č. 140/1961 Sb., Soud uvedl, že v projednávané věci příslušné orgány dospěly k závěru, že stěžovatelku nelze hodnotit jako osobu svěřenou dozoru podezřelého, tak jak tento pojem vykládá vnitrostátní judikatura, přičemž dodaly, že se jednalo o dospělou ženu, plně způsobilou k právním úkonům, netrpící žádnou chorobou znemožňující ji vyjádřit svoji vůli. Třebaže připustily, že stěžovatelka mohla být v určitém smyslu odkázána na V. K., nevedlo je to k podrobnějšímu přezkumu této otázky. Dle Soudu tedy vnitrostátní orgány pochybily tím, že ve výsledku odmítly provést kontextuální hodnocení skutkového stavu, a zejména zohlednit psychický stav stěžovatelky in concreto ; místo toho pouze konstatovaly, že se jednalo o dospělou osobu.

Soud také poukázal na to, že dle vnitrostátních orgánů v projednávané věci přicházelo v úvahu hodnocení jednání V. K. jako trestného činu sexuálního nátlaku podle nového trestního zákoníku, což podle všeho potvrzuje i stávající judikatura vztahující se k této skutkové podstatě. Ve světle uvedeného Soud shledal, že stát stěžovatelce neposkytl přiměřenou ochranu, a tím porušil svůj pozitivní závazek kriminalizovat a účinně stíhat všechny nekonsenzuální sexuální akty, který se na něj vztahoval nejpozději od roku 2003, kdy Soud přijal rozsudek ve věci M. C. proti Bulharsku . Došlo tedy k porušení článků 3 a 8 Úmluvy. Zároveň Soud zdůraznil, že jeho rolí není vyslovit se k otázce trestní odpovědnosti podezřelého (srov.

M. C. proti Bulharsku , cit. výše, § 168), a jeho verdikt tedy nelze chápat jako stanovisko k vině V. K., ani jako výzvu k obnově řízení v dané věci.