Anotarea hotărârii Curții Europene pentru Achizitionarea Drepturilor Omului Rozsudek din 12 ianuarie 2023 în cauza nr. 76286/14 Pařízek împotriva Republicii Cehie Senat Secțiunea a cincea Curtea a decis în unanimitate că obligația locatarului de locuință de a plăti înapoi locatarului dereglat în valoare de 170 000 de lei a fost în conformitate cu art. 1 din Protocolul nr. 1 la Convenție, deoarece statul nu și-a depășit spațiul larg de apreciere în chestiunea despăgubirii celei mai mari datorii sociale și financiare care rezultă din reforma și creșterea bruscă a locurilor de locuit nu a însemnat o creștere excesivă a locurilor de locuit ale locatarului. În martie 2011, Constitutional Court a anulat hotărârea Bylůrského soudu, referindu-se la opinia plenului din 28 aprilie 2009 sp.
zn. Pl. ÚS-st. 27/09, prin care a stabilit că instanța de judecată nu poate decide asupra unei creșteri unilaterale a chiriilor retroactiv, adică în perioada înainte de depunerea cererii de judecată.
(J. A. Pye (Oxford) Ltd și J. A. Pye (Oxford) Land Ltd împotriva Regatului Unit, nr. 44302/02, Hotărârea Marelui Senat din 30 septembrie 2007, § 75). (a) Zda a fost o intervenție legală în cazul în care Tribunalul consideră că prejudiciul adus de o intervenție judiciară în temeiul Legii este rezonabil, în interesul curent și proporțional, adică trebuie să păstreze un echilibru corect între cerințele interesului curent al societății și necesitățile de protecție a drepturilor fundamentale ale persoanelor [J. A. Pye (Oxford) Ltd și J. A. Pye (Oxford) Land Ltd împotriva Regatului Unit, nr. 44302/02, Hotărârea Marelui Senat din 30 septembrie 2007, § 75]. (a) Zda a fost o intervenție judiciară în temeiul Legii, în ciuda faptului că Tribunalul consideră că prejudiciul adus de o intervenție judiciară în temeiul Legii nu poate fi remediat în orice moment, prin aplicarea dispozițiilor din lege, astfel încât instanțele competente să poată să se asigure că situația nu este afectată de o situație specială (J. A. Pye (Oxford) în cazul în cazul în care judecata din 31 septembrie 2006, a fost supuscătorii judecătorii judecătorii judecătorești au fost obligați să se asigure că alte instanțe nu au nicio problemă de drept în temeiul Legii, în cazul în care au fost judecatorii judecători în judecata din 20 septembrie 2006,
respectiv în cazul în cazul în care judecata din 27 septembrie 2006 a fost supusă în cazul în judecata din 11 septembrie 2006 în cazul în care judecata din 27 septembrie 2006 a fost supusă în judecata din septembrie 2006 în cazul în care judecata din septembrie 2006 a fost supusă în judecata din judecata din septembrie 2006 în care judecata din septembrie 2006 în cazul în care judecata din septembrie 2006 a fost supusă în judecata din judecata din judecata din judecata din judecata din judecata din judecata din judecata din judecata din judecata din judecata din 107/2006 Sb., privind creșterea unilaterală a locurilor de locuit, deoarece restricțiile drepturilor de proprietate nu au fost eliminate treptat până la 1 ianuarie 2007. în speță, instanța națională a considerat că, în conformitate cu instrucțiunile prezentate în jurisprudența Curții Constituționale citată mai sus, reclamantul, în absența unei reglementări speciale, a plătit obligația reclamantului de a plăti locatarul dator în mod corespunzător diferenței dintre locatar interzis și cel de pe piață pentru o anumită locație pentru perioada 6 august 2003-20 decembrie 2006. în speță, instanța a considerat că, în absența unei reglementări speciale a drepturilor de proprietate, instanța națională consideră că aplicarea unei reglementări speciale a dreptului actual este semnificativă,
în sensul articolului 1 din Protocolul 1 din prezentul regulament, deoarece nu este necesară o interpretare clară a acestuia. în sensul articolului 1 din Protocolul 1 din prezentul regulament. în sensul articolului 1 din prezentul regulament. în sensul articolului 1 din prezentul regulament. în sensul articolului 1 din prezentul articolului 1 din prezentul regulament. în sensul articolului 1 din prezentul articolului 1 din prezentul regulament. în sensul articolului 1 din prezentul articolului 1 din prezentul regulament. în sensul articolului 1 din prezentului 1 din prezentul regulament. în sensul articolului 1 din prezentului 1 din prezentul regulament. în sensul articol 1 din prezentului 1 din prezentului 2 din prezentului regulament.
în sensul articol 1 din prezentului 2 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului 2 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului 2 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului 2 din prezentului articol 1 din prezentului articol 1 din prezentului Parlamentului Parlamentului Parlamentului În speță, Soud nu găsește niciun motiv de a se abate de la concluzia Curții Constituționale că intervenția în cauză, care a fost rezultatul unui proces de dereglementare rezonabilă, urmărea un obiectiv legitim și a eliminat discriminarea anumitor categorii de persoane în ceea ce privește interesul economic, în scopul de a le permite să își exercite dreptul la utilizarea proprietății în sensul articolului 1 din Protocolul nr. 1 privind reforma drepturilor omului (Legea nr. 350/2002, din 28.12.2014, judecata nr. 305/97, din 26.12.2005, judecata nr. 905/97, din 26.12.2005, judecata nr. 305/97, din 26.12.2005, judecata nr. 905/97, din 28.12.2009,
judecata nr. 305/97, din 28.12.2009, judecata nr. 305/97, din 28.12.2009, din 28.12.2009, judecata nr. 305/97, din 28.12.2009, din 28.12.2009, judecata nr. 305/97, din 28.12.2009, din 28.12.2009, din judecata nr. 3059, din 28.12.2009, din judecata nr. 3059, din 28.12.2009, din judecata nr. 3059, din 28.12.2009, din judecata nr. 3059, din 28.12.2009, din judecata nr. 3059, din judecata nr. 3059, din 28.12.2009, din judecata nr. 3059, din judecata nr. 3059, din 28.12.2009, din judecata nr. 3059, din judecata nr. 3059, din data de 315, din data de 31 decembrie 2014, în care se aplicășinează protecarea drepturilor omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului, judecatul omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului omului, jude În cauzele de mai sus, s-a decis că statul pârât a încălcat acest principiu, deoarece povara a fost transferată aproape exclusiv asupra unui grup social, în special asupra locatarului.
În cazul în cauză, Soudhodin Khodin, au fost acceptate beneficii similare în ceea ce privește posturile administrative și de reglementare, în perioada de reglementare a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii ridicate a înălțimii a înălțimii a înălțimii ridicate a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii ridicate a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii ridicate a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii ridicat a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a înălțimii a în În cele din urmă, în septembrie 2003, când proprietarul a depus o plângere împotriva reclamantului, practica de decizie a Curții Constituționale a fost deja stabilită, iar instanțele naționale au fost legate de opiniile juridice formulate treptat de Curtea Constituțională.
În lumina acestor circumstanțe, statul nu a depășit spațiul său larg pro judecată, în ceea ce privește problema distribuției sociale și financiare care rezultă în mod semnificativ din reforma. Judecătorul a concluzionat că nu a încălcat art. 1 din Protocolul nr. 1 al Convenției, nici nu a afirmat că nu a încălcat art. 1 din Convenția, iar instanțele naționale au fost legate de opinia sa juridică progresivă. Astfel, Curtea a subliniat, în același timp, importanța instituirii unor mecanisme care să asigure coerența practicilor judiciare și unitatea jurisdicției judiciare (Svilengaćanin și alții împotriva Srbsku, 50104/10 și alții nouă, hotărârea din 12 ianuarie 2021, § 82).Așa cum a menționat Curtea, jurisprudența semnificativă a Curții Constituționale nu îndeplinește cerințele de accesibilitate publică, previzibilitate și acuratețe, deci poate să prevadă o astfel de jurisprudență în sensul articolului 1 din Protocol.
(1) Procedura judiciară împotriva reclamantelor a fost privită în mod progresiv de către jurisprudența judiciară actuală, care până în acest moment era o parte importantă a jurisprudenței în domeniul jurisprudenței constituționale. Hotărârea Curții Constituționale se bazează pe faptele dovedite, inclusiv pe informații detaliate, și hotărârea sa este motivată în mod corespunzător pentru a se conforma principiilor relevante stabilite de Curtea Constituțională.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozsudek ze dne 12. ledna 2023 ve věci č. 76286/14 – Pařízek proti České republice Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že povinnost nájemce bytu zpětně zaplatit deregulované nájemné ve výši 170 000 Kč byla v souladu s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jelikož stát nepřekročil svůj široký prostor pro uvážení v otázce rozložení sociálního a finančního břemene vyplývajícího z reformy bydlení a skokové zvýšení nájemného neznamenalo pro nájemce bytu nepřiměřené břemeno. Současně rozhodl, že postup vnitrostátních soudů, které ve věci rozhodovaly opakovaně, byl v souladu s vyvíjející se významnou judikaturou Ústavního soudu, a řízení tak bylo v souladu s čl.
6 odst. 1 Úmluvy. I. Skutkové okolnosti Stěžovatel byl od roku 1995 nájemcem bytu. Měsíční regulované nájemné činilo 297 Kč, od roku 1999 pak 900 Kč. Nový majitel podal proti stěžovateli v srpnu 2003 žalobu na zvýšení nájemného na částku 4 500 Kč měsíčně určenou na základě znaleckého posudku. Okresní soud v březnu 2004 žalobu zamítl, v říjnu 2004 krajský soud rozsudek potvrdil. V září 2005 Nejvyšší soud dovolání majitele zamítl, avšak Ústavní soud nálezem z března 2006 usnesení Nejvyššího soudu zrušil s poukazem na svůj plenární nález ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05. V prosinci 2006 se stěžovatel stal vlastníkem bytu, když jej koupil za částku 900 000 Kč. V dalším řízení okresní soud žalobu v červnu 2007 zamítl a v říjnu 2007 tento rozsudek potvrdil krajský soud.
V březnu 2011 Ústavní soud rozsudek krajského soudu zrušil s odkazem na stanovisko pléna ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, ve kterém stanovil, že obecné soudy nemohou rozhodovat o jednostranném zvýšení nájemného retroaktivně, tedy za období před podáním žaloby. Obecné soudy proto podle Ústavního soudu nepochybily, pokud zamítly žalobu majitele v rozsahu, ve kterém se týkala období před jejím podáním, tedy od 1. dubna do 5. srpna 2003. Pokud však šlo o období od 6. srpna 2003 do 21. prosince 2006, obecné soudy chybně rozhodly, že jednostranné zvýšení nájemného je možné pouze ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci. V červenci 2012 okresní soud žalobě majitele bytu vyhověl a uložil stěžovateli zaplatit dlužné nájemné v celkové výši 170 000 Kč, což potvrdily krajský, Nejvyšší i Ústavní soud.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě Stěžovatel namítal, že mu bylo se zpětnou účinností a v rozporu se zásadou přiměřenosti zvýšeno nájemné. Byl tak zbaven svého majetku, byť měl v důsledku několika rozhodnutí vnitrostátních orgánů vydaných v jeho prospěch legitimní očekávání ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Soud předně uvedl, že zásah představoval úpravu užívání majetku, která se posoudí z hlediska druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1 ( Berger-Krall a ostatní proti Slovinsku, č. 14717/04, rozsudek ze dne 12. června 2014, § 184). Soud dále uvedl, že aby byl zásah slučitelný s článkem 1 Protokolu č. 1, musí být zákonný, v obecném zájmu a přiměřený, tj.
musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společnosti a potřebami ochrany základních práv jednotlivce [ J. A. Pye (Oxford) Ltd a J. A. Pye (Oxford) Land Ltd proti Spojenému království, č. 44302/02, rozsudek velkého senátu ze dne 30. srpna 2007, § 75]. a) Zda byl zásah zákonný Dle Soudu se „zákonem“ rozumí platné a účinné ustanovení právního řádu, tak jak je vykládáno příslušnými soudy ( R & L, s.r.o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05 a čtyři další, rozsudek ze dne 3. července 2014, § 114). Právní stav v oblasti regulovaného nájemného a jeho deregulace byl shrnut v posledně uvedeném rozsudku. Ústavní soud ve své judikatuře jasně konstatoval, že situaci považuje za protiústavní až do okamžiku, kdy mohou pronajímatelé jednostranně zvýšit nájemné, tj.
do 1. ledna 2007. Je to zřejmé z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a jeho následného použití, což bylo vyjasněno ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09.
Vnitrostátní soudy byly ve věcech deregulace nájemného Ústavním soudem vyzvány, aby rozhodovaly o žádostech o zvýšení nájemného i přes chybějící zvláštní právní úpravu za období až do 31. prosince 2006, a to bez ohledu na to, že příslušný právní předpis byl přijat a již nabyl účinnosti dne 31. března 2006. Ústavní soud rovněž rozhodl, že vlastníci mohou žalovat stát o náhradu škody v důsledku protiústavní situace i po vydání zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, protože omezení majetkových práv byla postupně odbourávána až od 1. ledna 2007. V projednávané věci vnitrostátní soudy postupovaly v souladu s pokyny uvedenými ve shora citované judikatuře Ústavního soudu, nárok stěžovatele i přes absenci zvláštní právní úpravy meritorně posoudily a uložily stěžovateli povinnost zaplatit dlužné nájemné odpovídající rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným v dané lokalitě za období od 6. srpna 2003 do 20. prosince 2006. Soud byl toho názoru, že při neexistenci zvláštního právního předpisu představovaly významné judikáty Ústavního soudu „zákon“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Zbývalo posoudit, zda veřejně přístupná judikatura splňovala požadavek předvídatelnosti a přesnosti.
Ústavní soud v plenárním nálezu ani plenárním stanovisku neuvedl, jakou konkrétní metodu mají obecné soudy při výpočtu nájemného použít. Zdůraznil však, že se při stanovení výše nájemného musí vyvarovat libovůle a rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe (viz R & L, s.r.o. a ostatní proti České republice , cit. výše, § 106 a 136 přílohy II). Z uvedeného vyplývá, že zásah do práv stěžovatele byl „zákonný“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. b) Zda zásah sledoval obecný zájem Pojem „obecný zájem“ je nutně extenzivní.
Soud považuje za přirozené, že prostor pro uvážení dostupný zákonodárci při provádění sociální a ekonomické politiky, zejména v kontextu změny politického a ekonomického režimu, by měl být široký, a bude respektovat úsudek zákonodárce v otázce, co je „v obecném zájmu“, ledaže by tento úsudek zjevně postrádal rozumný základ ( Berger-Krall a ostatní proti Slovinsku, cit. výše, § 192 a další odkazy tam uvedené). V projednávané věci Soud neshledává důvod odchýlit se od závěru Ústavního soudu, že předmětný zásah, který byl důsledkem procesu deregulace nájemného, sledoval legitimní cíl, a sice odstranit diskriminaci určitých kategorií vlastníků tak, aby bylo naplněno jejich právo na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 ( R & L, s.r.o.
a ostatní proti České republice, cit. výše, § 90 přílohy II). c) Zda byl zásah přiměřený Soud připomněl, že jedná-li se o zásahy spadající do působnosti druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1, musí existovat vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. Nezbytná rovnováha mezi požadavky obecného zájmu společnosti a potřebami základních práv je proto narušena, jestliže je dotčená osoba nucena nést „nepřiměřené břemeno“. Projednávaná věc se podobá věci Hutten-Czapska proti Polsku (č. 35014/97, rozsudek velkého senátu ze dne 19. června 2006) a dalším věcem týkajícím se regulace nájemného (např. Ghigo proti Maltě, č. 31122/05, rozsudek ze dne 26. září 2006; Bittó a ostatní proti Slovensku, č. 30255/09, rozsudek ze dne 28. ledna 2014, R & L, s.r.o.
a ostatní proti České republice, cit. výše). V oblasti reforem bydlení by stát měl při rozhodování o mimořádně obtížných a sociálně citlivých otázkách spojených s vyvážením protichůdných zájmů pronajímatelů a nájemců zajistit „spravedlivé rozložení sociálního a finančního břemene spojeného s transformací a reformou bytového hospodářství v zemi“ ( Hutten-Czapska proti Polsku, cit. výše, § 225; Bittó a ostatní proti Slovensku , cit. výše, § 114–115). V uvedených případech bylo rozhodnuto, že žalovaný stát tuto zásadu porušil, neboť břemeno přenesl téměř výlučně na jednu sociální skupinu, konkrétně na pronajímatele. V nyní projednávané věci Soud zhodnotí, zda byli podobným břemenem zatíženi i nájemci, mezi něž se řadil i stěžovatel.
Soud konstatoval, že v důsledku deregulace nájemného v České republice byli nájemci v dotčených bytech (a tedy i stěžovatel) nuceni platit neregulované nájemné, které bylo podstatně vyšší než to, jež platili v předchozích letech, a které si někteří z nich mohli jen stěží dovolit. Soud byl nicméně ochoten akceptovat, že se jednalo o nevyhnutelné důsledky rozhodnutí českých orgánů obnovit tradiční vztah mezi pronajímateli a nájemci, zničený během komunistického režimu. Kromě toho stěžovatel řadu let užíval výhod regulace nájemného, jelikož nemusel platit tržní nájemné, nýbrž jen administrativně stanovené nájemné, které bylo významně nižší.
Povinnost doplatit pronajímateli částku dlužného nájemného byla stěžovateli uložena na základě znaleckého posudku, kterým byla výše měsíčního tržního nájemného za období od 6. srpna do 31. prosince 2003 zjištěna ve výši 4 494 Kč, za rok 2004 ve výši 5 248 Kč, za rok 2005 ve výši 5 036 Kč a za období do 1. ledna do 21. prosince 2006 ve výši 5 543 Kč. Stěžovatel, který se v prosinci 2006 sám stal vlastníkem předmětného bytu, navíc přesvědčivě neprokázal, že by částka tržního nájemného, jejíž zaplacení mu bylo uloženo, byla vzhledem k jeho finanční situaci nepřiměřená. Konečně v srpnu 2003, kdy pronajímatel podal žalobu proti stěžovateli, byla rozhodovací praxe Ústavního soudu již ustálená a vnitrostátní soudy byly vázány postupně formulovanými právními názory Ústavního soudu.
Ve světle uvedených okolností stát nepřekročil svůj široký prostor pro uvážení, pokud jde o otázku rozložení sociálního a finančního břemene vyplývajícího z reformy bydlení. Soud proto dospěl k závěru, že k porušení článku 1 Protokolu č. 1 nedošlo. K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy Stěžovatel dále namítal, že se Ústavní soud nezabýval jeho tvrzením o nejednotnosti rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v podobných případech. Soud předně uvedl, že zásady použitelné v případech navzájem si odporujících rozhodnutí ve vnitrostátní judikatuře vytyčil v rozsudku Nejdet Șahin a Perihan Șahin proti Turecku (č. 13279/05, rozsudek velkého senátu zde dne 20. října 2011, § 49–58 a 61) a shrnul je v rozsudku ve věci Řeckokatolická farnost v Lupeni a ostatní proti Rumunsku (č. 76943/11, rozsudek velkého senátu ze dne 29. listopadu 2016, § 116 a 119–128).
Z uvedených rozsudků plyne, že vývoj vnitrostátní judikatury sám o sobě není v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti, neboť při nezachování dynamického a evolutivního přístupu by hrozilo, že se z judikatury stane překážka reforem nebo zdokonalení a že odchylky v judikatuře vnitrostátních soudů nebo i jednoho a téhož soudu samy o sobě nemohou být považovány za odporující Úmluvě.
Soud však současně zdůraznil důležitost zavedení mechanismů zajišťujících soudržnost rozhodovací praxe soudů a jednotnost soudní judikatury ( Svilengaćanin a ostatní proti Srbsku, č. 50104/10 a devět dalších, rozsudek ze dne 12. ledna 2021, § 82). Jak Soud uvedl výše, významná judikatura Ústavního soudu, splňuje-li požadavky veřejné dostupnosti, předvídatelnosti a přesnosti, může tak představovat „zákon“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Soudní řízení proti stěžovateli byla vedena v průběhu postupné deregulace nájemného, která byla v té době důležitou součástí reformy v oblasti bydlení v České republice.
Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, byly nuceny ve věci rozhodovat třikrát, převážně proto, že se postupně vyvíjela judikatura Ústavního soudu, která hrála klíčovou roli při upevňování závazných pravidel pro rozhodování obecných soudů v různých věcech týkajících se zvyšování nájemného, jakou byl i případ stěžovatele, a protože neexistovala příslušná právní úprava. Z tohoto pohledu, a s přihlédnutím ke skutečnosti, že jeho úkolem není srovnávat různá rozhodnutí vydaná vnitrostátními soudy, byl Soud přesvědčen, že vývoj judikatury Ústavního soudu, a tedy i dotváření práva Nejvyšším soudem, představovaly nutnou, až nevyhnutelnou součást deregulace nájemného. Dle Soudu byl přístup vnitrostátních soudů k rozhodovací činnosti dosti neobvyklý, avšak soudy na všech úrovních soudní soustavy uplatňovaly závazné a postupně se vyvíjející právní názory Ústavního soudu.
Rozhodovaly na základě prokázaného skutkového stavu, včetně znaleckých posudků, a svá rozhodnutí odůvodnily, aby vyhověly příslušným zásadám stanoveným Soudem. Soud tak dospěl k závěru, že k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.